Mezi čtyřmi stěnami aneb Mějme rádi svou cimru

Je noc, venku se rozprostírá tma a do mého pokoje proniká jen úzký paprsek světla. To se nějaké auto zastavilo u přechodu a snaží se svými světly prozkoumat okolí. A jak to všechno vím? Zase nespím. Přemýšlím. A o čem? Právě o svém pokoji. Je to pěkný pokoj, i když trošku malý na můj vkus. Jsou to jen čtyři stěny svírající pravý úhel (nejsem si tím tak jistá, občas mám pocit, že celý náš dům je křivý), podlaha a strop, ke kterým se vážou nejrůznější zážitky a vzpomínky sahající od raného dětství až do přítomnosti. Fíha, když nad tím tak přemýšlím, je to už pěkná doba, co obývám tuhle cimru a musím říct, že stejně jako já i tahle místnost prošla nejrůznějšími změnami. Dřevěná okna byla nahrazena těmi plastovými, z úzkého kachlíkového parapetu se stal velký plastový a čistě bílý. Zeleno-modrý koberec z mých raných let se ošoupal, ušpinil a byl nahrazen novým – měkčím a příjemnějším zeleným kobercem. I skříň polepená samolepkami ustoupila nové módě a byla nahrazena výkonnějším modelem s dřevěným vzhledem. Zmizel hnědý stůl, na jeho místě teď stojí velké světle zelené monstrum se šuplíky všude, kam se podíváte, s různými nástavci a stojánky. Malá dětská postýlka byla vystřídána dospěláckou postelí černé barvy, která se proležela a tak i ona jednoho dne byla nahrazena novou. Obyčejné rádio mi muselo dát sbohem, rodiče mi místo něj pořídili skvělou černo-červenou věž, na kterou si nemohu stěžovat. Místo krabice s hračkami mám teď v pokoji krabici jinou a to počítačovou. Hračky nahradil pevný disk, grafická karta a procesor. Na zdi přibyly police, změnily se i věci na nich vystavené. Panenky jsem schovala do krabic a místo nich si na policích hoví knížky, porcelánové figurky a fotky. Plakáty jsou dávno strhané a uklizené tam, kde mohou v klidu spát, zeď je teď celá bílá. Jen na jednom místě ruší její anarchii velká obdélníková nástěnka s fotkami, které mi mají připomínat, kdo jsem a co jsem prožila. Jediné, co se nezměnilo (a asi taky niky nezmění) je obrovská tmavě zelená stěna táhnoucí se ode zdi ke zdi, kterou bych nejradši přebarvila nebo rozsekala sekerou. Můj pokoj působí rozevlátým dojmem, jako by byl bez ladu a skladu, občas mám pocit, že je cirkusový. Ovšem, nebudu si stěžovat na svou malou útulnou cimru, která hýří barvami jako papoušek, nebudu nadávat na svůj přístav klidu a míru, na úkryt před vnějšími nebezpečenstvími a útlaky, nebudu špinit místo, které jsem vždy měla tak ráda. Totiž – ať je ten pokoj jakýkoliv, ať se jakkoliv změnil - pořád je můj a to se počítá…