Trudobyt

Bouře. Lednová bouře jak z počátku věků, v níž se ocitám. Půlnoc se blíží, ženouc mne k rozžatému oknu osamělého domu. Není to prokletí? Od rána s břichem kručícím, mrazem zkřehlý. Však k mé potěše přece někdo další bdí. Pár soust se snad najde, leč opatrnosti nazbyt není. Dlouhý pohled skrze květy odhaluje bytu taj. Jakýsi mladý chlapík u krbu v křesle, bohatá knihovna. Ač oheň v krbu živý je, člověk v křesle zdá se mrtev. Oči kalné obráceny v strop, avšak stále dýchá. Co mu vzalo žití? O práci přišel? Dům mu zabaví? K soudu poženou? Za mříž do chladné cely pak? Ale co se oň budu starat. Zaklepu na okno a snad se mi chvíle tepla dostane.
„Je to návštěva, či zdání, bylo to tak nezvučné-
jednou jen a pak už ne.“
Dořekl a dál seděl v křesle, čímsi přimražen.
„Je to host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně,
pozdní host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně...
Jednou jen a pak již ne.“
Co čeká? Biřice? Smrtku snad? Či tchýni? Kdeže, není-li manželky, tchýni nenajdeš. Tu konečně. Zvedá se z křesla. Všimnul si hosta... Ale ne, proč k čertu míří ke dveřím, když já jsem zde?!?
„Prosím pane, nebo paní, odpusťte mi velmožně, avšak byl jsem v polospaní,
když jste přišel znenadání, přeslechl jsem zaklepání,
je to skoro nemožné, že jste klepal vy.“
V otevřených dveřích jen tma, neb host jsem já a já jsem jinde, než by čekal. Strnule kouká do tmy.
„Lenoro,“ šeptá přidušeným hlasem. Ba ne, brachu, společnost tu méně libá. Otočí se spolu s panty dveří, zpět do křesla pohodlného. Klepu znovu.
„Jistě cos za chumelnice padlo mi na okenice,
podívám se ze světnice, co jsi zač, kdo budíš mne.
Ztlumím na okamžik srdce, najdu tě, kdo budíš mne.“
Uber slov a přidej do kroku, do tepla se mi chce. Hned jak se okno otevře, vpotácím se dovnitř. Teplo, to teplo...
Teď jen, kde se uvelebit. Tu, socha ladné postavy, já usednu jí v hruď. Ve své vznešenosti hledím naň a nechápu. Byteček co klícka, hlavu je kam složit, leč chmury hyzdí tvář.
„Ač ti lysá chochol v chůzi, jistě nejsi havran hrůzy,
jenž se z podsvětního šera v bludné pouti namane-
řekni mi své pravé jméno, plutonovský havrane!“
„Už víckrát ne.“ Za to čekání za oknem skoupým budu na slovo. Už dost na tom, že na mě hledí co na zjevení. To je úcta k hostu? Probleskne myšlenka, slyším ji:
„Věřím pevně na předtuchu, osud často okrad mne-
jak mé naděje i on se k ránu odtud vykradne.“
Takové je tvé přání?
Pravím: „Už víckrát ne.“
Tváří se vesele, přesto bolest sídlí v očích. Křeslo přetahává blíže soše, trůnu mému. Úsměv zkřiven šklebem, k lůžku střelí pohled smutně. Že by v smutku dáma byla? Starost mi to nadevše, zmírám hlady bez utišení.
„Chudáku, tvůj Bůh ti v zpěvu posílá sem pro úlevu balzám na tvou starou něhu,
po němž vždycky vychladne, po němž láska k Lenoře v tvé mysli navždy zapadne.“
Tu bezvýchodnos troztrhám, vnutím chmurám myšlenky: „Už víckrát ne.“
„Proroku,“ dí,„mene tekel,
ať jsi pták a nebo z pekel,
při nebi, jež nad námi je, při Bohu, jenž leká mne,
rci té duši, jež žal tají, zdali aspoň jednou v ráji tu,
jež svatí nazývají Lenora, kdy přivine,
jasnou dívku Lenoru kdy v náruči své přivine.“
„Už víckrát ne.“ Vzdej se nadějí, zabředl jsi v letargii. Co skýtá ti naděje? Jen noci bezesné a dny bezduché...
„Tos řek jistě na znamení, že se chystáš k rozloučení,
táhni zpátky do bouře a do podsvětí satane!
Nenech mi tu, starý lháři, ani pírka na polštáři,
neruš pokoj mého smutku, opusť sochu havrane!
Vyndej zobák z mého srdce, opusť sochu, havrane!“
„Už víckrát ne,“ dím. Socha, byť jen výtvor chladný, žije více nežli ty. Zapudit mě, toť mi nejlepšího tvého pohoštění, socha s prsy z kamene je vlídnější než ty. Ano, ryju zobákem do otevřené rány, neb hnis musí ven. Bolí to a pálí, život však musíš probudit. Přivinu se blíže k soše skýtající bezpečí.
Nedbá zobce ani drápů, oknem ven mě vyhodí. Ven do mrazu, líté bouře, s hladem břich spalujícím. Oči zasloužil by vyklovat, službu bych mu prokázal. Poznal by, co okolo je strastí, nač zrovna ta jeho měla by ho skolit. A sebe bych nasytil. Ale co, vše je, jak pravím já:
„Tu pro mne nic.“