Facebook

Nejdříve snad započnu své vyprávění , milé děti, malým úvodem.

Každým rokem se na internetové pavučině stihne chytit hned několik desítek internetových "vychytávek", jež by nám údajně měly usnadnit komunikaci s okolím. Mezi "ukecanými nováčky" bych měla zmínit "windowsovský" messenger, (jenž si vy už ani nemůžete pamatovat, to bylo opravdu dávno.)a pak dále volně šiřitelné programy, jako ICQ, QiP a záležitost, díky které celý svět může nyní volat zdarma - Skype.

Aby jste neseděly v místnosti s počítačem málo, internetoví nadšenci nám předhodili něco nového.Veškerou směsici, toho, co je "tam venku" , něco, díky čemu již nemusíte nezodpovědně courat na diskotéky, či se z nudy „jen tak opíjet“.

Ale vždyť ho ,dětičky,znáte.Je to přece on.Facebook.

Není to dávno, co mi kamarád doporučil, abych na již zmiňovanou stránku podívala a taktéž si zde založila účet. Upřímně jsem se dlouho zdráhala. Preferuji přece, jako každý "normální člověk" přátele z masa a kostí, než - li tisíce blikajících bitmapových čtverečků. Tohle ne, díky. Zůstanu u skutečné člověčiny.

Já jako individualista se slabou osobností to má těžké. Nakonec jsem tlaku okolí podlehla.

Registrace byla vskutku triviální záležitostí. Stačilo vložit mé jméno, e - mailovou adresu, heslo, pohlaví a datum narození.

Též mi tu byl skýtán jakýs komorní prostůrek, kam lze vložit svou fotku, či napsat co se mi momentálně honí hlavou.

Obojí jsem směle ignorovala. Bůh mi nedal do vínku příliš moc fotogeničnosti a též mám pocit, že se nyní cítím až příliš zakomplexovaně na to , abych byla schopna svou momentální náladu shrnout do několika vět.

Koneckonců jsem měla pocit, že jde o přechodný trend, tudíž mne ani nenapadlo pokoušet se vyvíjet další úsilí a svírat v bolestech duši svou. Jak říkám, tohle ne, díky.

Ach, jak jsem se mýlila. Facebook se po chvilce stal nejpoužívanějším způsobem komunikace s přáteli, kteří ve skrytu duše též netoužili být jedním z posledních dinosaurů, jež se nejsou ochotni přizpůsobit se dnešní vlně.

Nad starými dobrými e - maily se nám setmělo, nyní je na čase "psát něco na zeď", či poslat zprávu.

Termín "zeď" označuje místo, kam lze vkládat videa, fotky, nebo jednoduše vyťukávat bezobsažné žvásty, které se Vám momentálně honí hlavou.Mezi uživateli jsou údajně oblíbená témata typu ,co právě jíme,co budeme dělat,kdo nás před minutou naštval.Samozřejmě neopomeňte výrazové emotikony a střídání velkých a malých písmen. Nebuďme jedni z řady, buďme masa, vybízí nás facebook neustále.

Jen do toho!

A na co jsem ještě opomněla? Na facebooku možnost do někoho ze svých přátel šťouchnout. A věřte nebo, ne , takové vymoženosti se vám „tam venku“ také dostane. A co víc: můžete do svých přátel nejen šťouchat, ale i kopat, kousat, šimrat je, či fackovat.

Též „tam venku“ lze někoho dokonce obejmout (doopravdy!), či políbit. Více o sexu se dočtete na facebooku.

Sic jsem toho o této „vychytávkové komunikační technologii“ skutečně nenapsala dostatek, jsem vysílena.Bitmapová pavučina internetu mne svírá mé útroby stále pevněji. Snad zemdlelými prsty vyťukám do klávesnice nějaký vzkaz pro bratrance z daleké Bratislavy, který mne nedávno kontaktoval. Po facebooku,děti.