Špantá konstrukce

Když se podívám strojem času jménem paměť do minulosti, zjišťuju, že když si ve školce holky zpívali písničku ze Zlatovlásky, já jsem jim to „zlepšovala“ songem od Landy „v tom pajzlu, jsme v hajzlu…“ ta písnička je totiž o gangsterech a policii. Nevím proč nebo jak to vzniklo, možná jsou v tom nějaké geny, ale od 4 let, když se mě někdo zeptá čím chci být, odpovím polda. Neřeknu policistka, ale polda, zní to víc s respektem. Když se tam přidá ženský rod, ubyde toho respektu a navíc já jsem se vždycky cítila víc jako kluk než holka. Mám ale štěstí, že jsem zůstala hetero. Postupem času zjišťuju, že ta práce není jenom o honičkách v autě, přestřelkách, tajné sledovačky a další akce typu Kobra 11. Moje myšlení se přesunulo na mnohem nebezpečnější cíl – rozvědka. Ale můj problém je špatná kostrukce tzn. jsem ženská. Na to, aby mě tam vzali, musím být asi hodně dobrá. Tak začnu trénovat, ať se dostanu na vojenskou vysokou a pak pěkně do Vojenského zpravodajství, nebo ÚZSI. Příprava vypadá asi takto: jdu pozdě spát, pozdě vstávám, sednu si k pc a štve mě každá připomínka k mojemu trávení volného času, sem tam vystrčím hlavu ven, ale jen z okna. A při tom pořád myslím na to, že musím jít něco dělat. Jednoho dne se přemáhám a vstávám docela brzo, protože oběd ještě hotový není. Dostávám ale chuť na chipsy a místo toho velkého balíku si koupím jenom malý, musím přece žít zdravě. Místo celé čokolády sním jenom půlku a místo coca coly si koupím colu light. Trénink začal.
Další týden se rozhodnu vyhodit z jídelníčku všechno s vysokým obsahem kalorií, aby se mi zmenšila moje asimetrická prdel (asi metr do prava, asi metr do leva). První den – jsem šťastná, že mám novou zábavu a to překonat sama sebe. Držím se bez problému, jdu běhat, zopakuju si techniky ze sebeobrany a stínový boj. Druhý den si říkám, jak bych si něco dala, ale musím přece změnit životní styl. Měla bych zase trénovat, cokoliv, ale o tom už zase jenom přemýšlím. Čtvrtý den hypnotizuju skříň s čokoládou a docela se divým že se neotevřela silou mé vůle, neboli pomocí telekineze. Na pohyb zase jenom myslím, ale tomu línému volovi ve mně se nechce. Pátý den se před tou skříní třepu jako vibrátor. Jedna polovina chce, druhá nechce, ale ta druhá, horší, mě dohání, vzniká boj ve mně samotné a nakonec vyhraje ta sviňa a sežere tu blbou čokoládu. Na trénink stále jen myslím.
Říká se, že než se do podvědomí vetře nějaká nová myšlenka, trvá to 30 dní. Myslím, že do mojeho by se myšlenka „žit zdravě“ nedostala ani za 30 let a moje přítomnost u tajné služby by pro ně znamenalo ohrožení bezpečnosti státu.