Fejsbuková degradace

Také jste někdy trpěli přesvědčením, že jste byli momentálními okolnostmi degradováni do hluboké, bezedné propasti? Nu,nejste sami, jelikož se mi toto nedávno poštěstilo.

S pořádnou třešničkou na dortu.

A cože bylo toho všeho příčinou?Pokuste se hádat, kdo uhodne– dostane žvejkačku.

Poté, co jsem si promítla svůj poslední rok života (a že skutečně bylo na co dívat), došla jsem ke zjištění, že majitelem facebookového účtu jsem již skoro dvanáct měsíců.

Mezi přáteli mám něco málo přes sto lidí – většinou kamarády ze školy, jež vidím každý den, či opomenuté spolužáky ze základní školy.

Co se fotek týče – na nejméně padesáti fotkách jsem označena, vlastním tři alba, čítajíc přes dvě stě fotografií ,většinou momentky z kulturních akcí.

Taktéž jsem vynálezcem několika skupin, nebo zakladatelem akcí v blízkosti našeho bydliště.

Drží mne snad facebook neviditelnými provázky u blikající obrazovky?



Docela slušné na někoho, kdo se ještě před rokem a půl držel zuby nehty starého e-mailování,že?



Nu, co myslíte?Jak pokračujeme dál?Změnil se snad můj názor na slátaninu všech komunikačních technologií?



Mladší generaci asi zklamu, starší vysloužilce potěším.Doufám.



Minulou sobotu opovážlivě označím dnem velkých změn.Přímo dnem „D“.

Možná si zlí jazykové pomyslí , že jsem snad na svůj věk dost zabředlá a konzervativní.Někteří mi budou tvrdit, že nedokáži nalézt rovnováhu mezi styky se skutečnými a virtuálními přáteli.Budiž.



Nejdříve mi však dovolte malou expozici do následujícího příběhu.



Po bujné rodinné oslavě obvykle následuje o něco méně příjemné ranní probuzení, vzpomínkou mi budiž nepříjemné sobotní dopoledne.

Probudila jsem se v rozestlaných ložích svého pokoje (vedle mne je naštěstí místo prázdné) , vstala, pocítila nepříjemně gradující kinetózu, překročila pár svršků, ledabyle poházených po celé místnosti…

To vypadá na pořádně dlouhou expozici, že ?Dobře,nebudu to příliš protahovat, detaily navštívení toalety, osobní hygienu a venčení psa vynecháme.Přejděme k hotové věci.

Po nezbytném protažení spánkem zkrouceného těla jsem se jala na deset minut zasednout k pc – přečíst poštu, zkontrolovat stav objednávky objektivu z alzy, bezduše zapnout facebook.

Při otevření komunikační novinky posledního roku (která nedávno nabylo nového designu) okamžitě spatřím řádky nesmyslných sdělení, týkajících se stravy,vztahů a nesmyslných žvástů.Povídání o palačinkách od maminky přeskočím okamžitě, o verbálním průjmu vrstevníků ani nemluvě.

Už šmátrám po odhlášení, když tu mne zarazí zvuk, připomínajíc malé dítě, práskajíc bublinkovou fólii – bublinku po bublince.Přišla mi zpráva od kamarádky, bydlíc zhruba dvě stě kilometrů ode mne.Mám ji spatřit za necelých čtyřicet osm hodin.Skutečně jsem netušila, že na mne myslí tak frekventovaně.Budiž jí to připsáno ke cti.Člověku je hned lépe tam uvnitř.

Dám se tedy do hovoru o banálních záležitostech – jak se dopravím do Náchoda, kam půjdeme, kdy pojedu na internát atp.

Když tu diskuse odběhne od tématu a stočí se na něco, co nemá s internátem pranic společného.I když zastávám názor, že není dobré si něco takového sdělovat přes obrazovku, pokračuji v psané diskusi.

Jedná se o někoho, kdo má vše, co mi chybí a je vším, čím nejsem.Jistě chápete rozmar sedmnáctileté pubescentní dívky nad danou osobou.Zajímám se tedy, o co se jedná.

Nohou nervózně poklepávám do stolu, radši bych přečetla rozečteného Fukse, než- li čekala , až druhá strana docvaká sdělení.Je tolik věcí, které lze udělat.A všechny stále čekají.

Konečně.Skloním se nad miniaturním písmem v ještě menším nepraktickém rámečku.A co se to nedozvím.

Ten, jež má vše, co mě chybí a je tím, čím nejsem je nyní pomyslným vlastníkem ještě něčeho.Mé kamarádky.

Nepřítomně zírám na obrazovku, na neupřímné sdělení z druhé strany.Řádky naprosto zbytečných slov,němých vět a sleduji ,jak se scvrkáváme a degradujeme do intelektuální propasti pitomosti.Docela mě to bolí.

Kam jsme to zašli?Cožpak už ani moji přátelé neví, že za tisíci bitmapovými čtverečky, jednou IP adresou se skrývá duše?Zapomněli jsme snad na sdělení z očí do očí?Na přátelé z masa a kostí?

Já tím případem nejsem a tento den mi byl jen dalším impulsem k deaktivaci facebooku.Pokud o mne moji přátelé stojí, umí stále snad mluvit pusou a dívat se před sebe.



Ke konci snad jen dodám, že deaktivaci lze považovat za skvělou očistu.Už jsem se naučila pět nových písniček na kytaru, přečetla Spalovače mrtvol a Proces.Pomohla kamarádce s přípravou na benefiční akci.



Stačilo jen být zase člověkem.Vrátit se o pár let zpět.