Konečně!

Konečně! konečně jsem našel písničku, kterou jsem tak dlouho hledal. Teď si jí právě pouštím. A znovu, dokola. Vím, že bych to neměl dělat, protože si ji tím pravděpodobně znechutím, ale nemůžu se stále nabažit melodie, kterou jsem léta neslyšel. Je to tak krásný, řekl bych, romantický pocit. Teď v jedné krátké chvilce opojení děkuji všem božstvům, matce přírodě, matce, že slyším. Že žiji a slyším tuto píseň. Za pár dní mě to třeba pustí, kdoví. Kdo tento pocit nikdy nezažil, nemůže pochopit. Píseň je svou stopáží docela dlouhá, i tak připadá mě hrozně krátká.
Mám na mysli písničku, kterou jsem slyšel někdy naposledy před deseti lety a jeden čas jsem po ní pátral, leč marně. Neznal jsem její jméno, interpreta a ani si nepamatoval text. Jen jsem si broukal její melodii, ale s tou mi nikdo oslovený bohužel nepomohl. Až teď jsem svůj ztracený poklad slyšel v rádiu, když jsem seděl v jedné restauraci. Díky zapamatování části textu jsem brzy po opuštění restaurace mohl vytáhnou jehlu z kupky sena.
Teď jen v klídku doma sedím a pouštím si tu skvělou záležitost do hlavy. Přál bych každému zažít ten úžasný pocit. Vím, asi to trochu přeháním, ale v ten moment znovunalezení je to jako poprvé se zamilovat. Máte chuť se rozeběhnout po rozkvetlé louce a zplna hrdla to vykřičet do celého světa. A já to teď můžu spokojeně vyzpívat. Tomu říkám nostalgie!