vzpomínková na popocafepetl v lucerně

léto a zima a zbytek roku během jednoho dne v kavárně toho jména je dnes už jen vzpomínkou. prvorepublikové lavičky z nádražní čekárny kolem stěn a podlaha, co naklání stolek při každém kroku. polovina cizinců přináší své zvyky a sangria po celý rok je při abstinenci úžasný vynález. kafe s logem popocafepetl a všech velikostí a chutí z občas okousaných keramických hrnků je po ránu, tedy na jaře, s cinkáním lžiček a jemnou muzikou úžasným startem. odpoledne, tedy v létě plném své rozvernosti, se kavárna promění v hovornu a v místa setkání lidiček náhodných anebo už poznamenaných touto atmosférou léta v mini kavárně popocafepetl. hudba už má jasné tóny a volný stolek jen stěží lze najít. na večer, a tedy na podzim jednoho dne této kavárny, hraje hudba hlasitě a pivní stopa speciálních sklenek s rozšířeným dnem ve dřevěném rámu zaleje vám spolehlivě košili. viděl jsem jednoho, co to dokázal jen s kapičkou na bradě. venku už tma a chci platit a číšnice se ptá, co že jste to měli. ukážu na stolek, u kterého jsem seděl, a číšnice trpělivě dál se ptá, cože jsem to měl, aby si to mohla odškrtnout. a tak si společně vzpomínáme a jestli ještě kafe a jaké a dohromady nakonec mám ten účet seškrtán z čárek na plachtě pro všechny zúčastněné. žasnu a nejen potichu a o důvod víc, abych se někdy i vrátil.
pozdě večer začíná poslední rozmar jednoho roku v jedné kavárně. a pořádnej rámus z hrdel i reprobeden mě přibije ke dřevěné podlaze této kouzelné kavárničky, co věkem pomalu zapadá, kdy po dvanácté už za zamčenými dveřmi a hudbou podle dj zní angličtina stejně jako tváře známých hereček. domů jen kolem záchodků přes kasino u nováků a s hlavou plnou filmu jednoho zážitku z kavárny, co už vzala za své.