Jak jsem byla na běžkách...

Jak se o mě na modré ví, nejsem moc sportovní typ.
Tuky nejraději spaluji u krbu...a co nespálím utopím ve víně. Jediná sportovní aktivita, kterou dělám dobrovolně je čtení knih o zdravém pohybu. A pokud se doženu k nějakému rychlejšímu pohybu,je to spíš protože mám ráda toho někoho,kdo mě požádá abych se zrychlila.

Mám velmi dobrou kamarádku a ta je přesně ten typ, kterému se nedá odmítnout. Donutila mě k aerobiku, dokonce i ke skvoši(všimněte si-neumím to ani napsat)
A naposledy i na běžky.
Mám dokonalou výbavu.
Naprosto nové běžky. Značky Madshus. Dokonalé boty – Salomon. Už skoro 6 let netknuté, neboť jsem si je koupila na sezonu, ve které jsem posléze otěhotněla. Takže jsem na nich ještě nikdy nestála.
Až teď.
Jako vždy jsem jí naletěla. Na sladké řeči o skvělém víkendu v hotelu s polopenzí,vířivou vanou,masážemi a mladým personálem.
Ano, to vše tam bylo. Jen ten personál byl místo slibovaných hochů ženského pohlaví, což mi sebevědomí zas tak moc nezvedlo.
Po večeru ve vířivé vaně s lahví červeného, mě narostl hřebínek a nechala jsem se od všech oslovovat Raiso.

Ráno to bylo horší. Pochopila jsem to hned po otevření oka, kdy kamarádka měla již trikot a trénovala na koberci Telemark. K snídani si dala vločky, jogurt a nějaký doping na sílu a kondici. Já zbaběle snídala křupavou housku s medem a potom ještě jednu s marmeládou. Vypila jsem celou konvičku čaje a tři hrnky (větší velikost, o kterou jsem si speciálně požádala) kávy.

Po snídani jsme vyběhli na sníh. Všichni měli takové ty oblečky s čísly a nápisy, a patlali na své běžky nějaké lepkavé a barevné hnusky. Nic takového svým krásným běžkám neprovedu, nejsem blázen. Jeden chytrák mě dokonce radil ať se taky namažu, že budu rychlejší. Kromě toho, že bylo devět a jako slušná žena piji alkohol až po páté odpoledne, nevidím důvod, proč bych měla být rychlá a už vůbec né na běžkách.
Kamarádka naskočila do běžek, dvakrát to klaplo a ladně odsvištěla z kopce k vleku. Já jsem naskočila do běžek, dvakrát mi to uklouzlo, pak to konečně klaplo a odsvištěla jsem ladným obloukem k zemi.
Další dvě minuty jsem se snažila zvednout,potom oprášit sníh ze zadku a vyklepat ho zpod svetru. Pak jsem musela do hotelu, protože jsem potřebovala čůrat.
Těch padesát metrů k vleku, jsem potom jela v pěkném a velmi širokém pluhu, dvanáct minut.Trapně jsem si myslela, že to bylo poslední ponížení dne. NEBYLO.
Poma není pro běžkaře.
Tedy některé. Jsem prý slabý článek a tak pojedu první.
Trochu jsem se vztekala, jak si něco takového mohou myslet, na pomě to umím, tím jezdím pořád. Zase chyba, v úsudku, tedy mém. Věděli proč to dělají.
Při prvním "násedu" mě poma vytáhla a jako by nebrala ohled na to že nemám fixované patky, smýkla mnou do hromady sněhu. Začalo se mi chtít čůrat.
Při druhém "násedu" ,jsem si na paty dala pozor. Bohužel malý. Smýkla mnou až po dvou metrech.
Při třetím "násedu" jsem se vystresovala a spadla jsem dřív než mi vlekař strčil pod zadek kolečko.
Asi nemá smysl abych popisovala, co se dělo při násedu 4-15. Odešloa jsem do bufetu, čůrat.
Při šestnáctém vlekař pochopil a už se ani tak moc nesmál, strčil mi sedák pod zadek, chytil mě za boky a statečně dvacet metrů běžel, aby se mě zbavil. Byla to prozatím nejdelší jízda. Upadla jsem hned jak mě pustil. Jen to, že se poměrně zadýchal mu zabránilo aby řekl, co si o mě myslí. Ne tak lidé ve frontě. To, že jsem neschopné dřevo, byla spíš lichotka. Kamarádka začala předstírat, že mě nezná. A ostatní zbaběle odjeli. Po dalších 20ti minutách konečně vlekař pochopil a já opustila spodní stanici vleku - na skútru, který sehnal.

Opět jsem si myslela, že ponížení a modřin bylo již dosti.Opět jsem se hluboce zmýlila.
Pojedeme pěkně po hřebeni. Tak jo. To zvládnu.Jde jen o to šoupat nohama správným směrem. Za hlasitého povzbuzování přátel : Raiso, Raiso, jsem vyrazila. Po třech metrech jsem měla lyže obalené asi tunou sněhu. A světe div se, chtělo se mi zase čůrat. Byla jsem na pokraji zhroucení. Nejelo to ani z kopce. Prý jsem si nenamazala. Zbaběle jsem vytáhla termosku a lokla si teplého svařáčku, kterým jsem chtěla všecky ohromit a potěšit na hřebeni. Potěšila jsem je. Když se lehce prdnu, hyhňám se rádoby veselým historkám, které nejsou ani trochu veselé. Navíc jsem tu půllitrovou termosku vypila během 30minut. SAMA. Pochopila jsem jak se na běžkách dá posunovat v před. Musíte vysoko zvedat kolena a klapat hůlkami, jakože jste čáp. U toho to samozřejmě všem říkat, kdyby to nepoznali, protože ještě nikdy neviděli čápa na běžkách. A pozor říkat to musíte všem. Tedy i těm, kteří nejsou vaši a běží jiným směrem. Na některé se to dokonce musí křičet velmi hlasitě. U toho se musíte neustále pochechtávat a každých 5 metrů(nejdelší vzdálenost)ladně spadnout a při vstávání rozrýt celou stopu. Každých 12 minut (což bylo zhruba po dvaceti metrech) zajet nebo spíš zapadnout do lesa a čůrat.
Musím říct, že kamarádka se zachovala skvěle. Nechala se smějící známé odjet. Zvolila kratší trasu a přes tři restaurace, kde jsem doplnila svařák o grogy, mě dopravila do hotelu. Překvapivě nám to trvalo déle než zbytku kolektivu, který prý ujel 35kilometrů. Kdo by jim to věřil. Já jsem "uběhla" za osm hodin celých 5 a taky se nevytahuju.
Večer se všichni moc dobře bavili a na fotoaparátu kolovalo jakési video, které mi nechtěli ukázat. Prý bych to nepochopila a navíc se mě to netýká.

Druhý den mi u snídaně sdělili, že mi zaplatili masáž a saunu na celé dopoledne. Přitom jsem byla připravena a dokonale namazaná již od včera.
Pak někam zmizeli a vzali si s sebou běžky. Věčer zase tlachali o tom, že uběhli 25 kilometrů.
Já jsem si užila neuvěřitelný víkend. Sama v celém hotelu.Potom sauna a vířivá vana a pak masáž...

Na hory už mě neberou. Ale všichni mi říkají Raiso a to i v okamžiku, kdy nemám běžky. Dokonce i ti, kteří znají tuto historku jen z vyprávění zlých jazyků.
Věřte mi. Na běžkách mi to fakt sluší. Už jen protože mám menší zadek , než Raisa .