Adamovo nazdar.

Snad každý ví, že zdravit se má, jenže málokoho napadne, proč a kdy se jaký který pozdrav používá. Tak například já jsem ještě donedávna říkala do telefonního sluchátka nashledanou. A naopak s lidmi, se kterými se už asi nikdy neuvidím, s těmi se loučím stejně. Už jen tohle je určitě pádný důvod k tomu napsat tento pokus o fejeton.
Myslím, že pozdravy jsou mnohem starší, než lidstvo samo. Vlastně i květina každé ráno zdraví slunce a stébla trávy se každou noc klaní před měsícem. Vše má svůj pevný řád. Ať už se podíváme na žabí skřehotání, opičí dovádění nebo psí očuchávání a značkování, ti všichni mají své pozdravy. Jenže zvířata jsou uzavřená, ta nejvybranější a neovlivnitelná společnost. Tím jejich pozdravy přibývají na hodnotě. Zato ty lidské se časem hodně mění a jejich vývoj je složitý.
Začneme tedy hezky od Adama. Takový původ pozdravů není vůbec jasný. Ale prý už i australopitékové měli svůj pozdrav. Byl to takový prapodivný stisk horních končetin jako důkaz, že nejsou ozbrojeni. Samozřejmě s vývojem lidského tvora a hlavně lidské společnosti se zdokonalovaly. Asi málo kdo ví, a já to taky nevím jistě, že polibek na uvítanou vznikl kdysi ve starém Římě. Vlastně měl sloužit k tomu, aby se příbuzenstvo dané dívky přesvědčilo, že není cítit vínem. Později se díky změně módy tento rituál proměnil na polibek ruky, což se používá ve vybraných společnostech i v dnešní době. Také se často používají letmé polibky na tvář, ty ale vůbec nevypadají věrohodně a nepůsobí upřímně. Naproti tomu takový eskymácký, všem dobře známý, pozdrav v podobě tření nosů na uvítanou je určitě mnohem sympatičtější a roztomilejší. Jen pro srovnání s novodobým zdravením se ještě podíváme například do takového Japonska, kde se dva známí muži potkali na ulici, rozepnuli si kabát a sundali klobouk, nebo na postavy Gejš, které se před uctívanou osobou skoro plazily po zemi a klanily se dokud nezašla za roh. Nejspíš zůstaneme jen nevěřícně stát a kroutit hlavou, jenže oni by se na naše čus, čágo, brej den, tě péro, různé mlácení rukou a já nevím, co ještě, dívali určitě ještě překvapeněji.
Jako by nám to něco naznačovalo, něco jako že společnost je taková, jaké jsou její pozdravy, což sedí doslovně. Vždyť ať se podíváme do jakékoliv skupiny lidí, národností, pouličních gangů, náctiletých puberťáků, v každé z těchto skupin mají své specifické pozdravy. Tak například skautský pozdrav vypadá tak, že se zvedne pravá ruka, palec musí překrývat malíček a ostatní prsty jsou natažené směrem vzhůru. Nebo myslivecký pozdrav, který zní jednoduše lovu zdar! Jenže takových pozdravů je opravdu mnoho, a kdyby se všechny měly vyjmenovat, nejspíše by při jejich čtení nezůstal nikdo vzhůru.
Ale jedno je jisté, bez pozdravů by ten svět byl určitě o něco chudší. Většina lidí si naštěstí na zdravení zvykla skoro jako na čůrání a ti co ne, by si zvyknout měli, protože je to slušností.