Svět sprostých slov

Existuje skupina lidí, kteří by sprosté slovo neřekli, ani kdybych to z nich šla vymlátit. Teď je otázka, jestli doopravdy tito lidi existujou. Třeba moje babička. Tichá, nevinná paní za plotničkou. Zdá se, že ona a „škaredé slova“ jsou úhlavní nepřátelé. Něco jako studená válka. Babička je bezchybný východ a škaredé slova jsou špatný západ. Je mezi nimi pomyslný ostnatý drát. Na první pohled. Nedávno jsem neúmyslně, coby vyzvědač pro západ, zjistila, že babička trpí samomluvou a to mi podalo další informace. Mise proběhla asi takto: Dívám se na film, umírám nudou. Z kuchyně se ozývají hlasy a já vím, že v bytě jsem jen já a babička. Potichu vycházím z pokoje a poslouchám dál. Vedle zvuku smažení jakéhosi kusu jídla lze slyšet zřetelně a nas*aně – kur*a jedna!…pak zase nějaké šeptání a smažení. Ta babička se fakt nezdá.
Podobně je na tom moje mamka, ale ta na své slušné vychování zapomene, jakmile začne mluvit o tchýni.
Můj brácha starý čtyři roky. Ten ani nevěděl, že nějaké takové slova existují, do té doby, než semnou strávil delší čas o samotě.
Opačně je na tom dědeček. U něj zase nenastane den, kdy by jeho mluvící orgány nevyplivly alespoň jedno sprosté slovo. Ale dědu mají všechny jeho vnoučata rádi. Dokonce nás naučil i naši první dlouhou básničku o tom, jak máme doma kohouta a ten nám sere do kouta…
Bratranec ve věku tří let by z těchto slov mohl maturovat a možná by složil i státnice. Ale ví moc dobře, že on takové výrazy používat nesmí a tak si aspoň udělal cenzuru. Takže když s klidem říká, že Terezka (jeho sestřička) je špičatá, nikdo cizí neví, co to znamená. Ale my víme…
No a já? Moje první slovo v 7 ráno, když zazvoní budík…kur*va už zas.
Já vím, že není moc dobré se tím dlážděním chlubit, ale uznejte…aspoň se to nestydím přiznat.
A navíc je to jen nějaká směsice písmen, co pokaždé znamená něco jiného. Polákovi se nezdá vulgární když szuká a Němcovi zase když vjíždí do kur*y nebo obsluhuje der Kundu.