Nehoda není náhoda aneb Šťastných 13

Petr se právě vracel ze své školy. Seděl v autobuse s magickým číslem 13, který ho vozil pravidelně den co den k jeho domovu. Třináct. To číslo jej děsilo již od rána. Když vstal z postele, bylo třináct minut po sedmé a kalendář ukazoval pátek třináctého. Došel na zastávku a ranní autobus měl třináct minut zpoždění. Seděl v poloprázdném autobuse a napočítal v něm třináct pasažérů. Přišel do školy a tabuli stálo napsáno, že dnes končí vyučování ve třináct hodin. Vždycky byl pověrčivý, ale nikdy ho to nevzalo tak jako dnes. Tolikrát číslo třináct v jednom dni.
Je to znamení, nebo jen náhoda? Co si o tom všem má myslet? Myšlenky mu proletují hlavou jedna za druhou. Plno nejasných otázek a tolik zmatku pramenícího z jeho pověrčivosti. Měl jet tím nešťastným autobusem, nebo měl raději počkat na jiný spoj? Cesta by mu sice trvala mnohem déle, ale cítil by se bezpečněji a jistěji.
Ujíždí k domovu a ustavičně doufá ve svoji šťastnou hvězdu. Snad ho ochrání i dnes. Moje hvězda mne přece ještě nikdy nezklamala, projde mu hlavou.
Konečně konečná autobusu. Končí zde obě linky vedoucí od jeho vesnice k Praze. Petr sestoupí po kovových schodech a zhluboka si oddechne. V tom okamžiku slyší tón sanitní sirény. Na okamžik se zastaví a pozoruje, odkud se sanitka vynoří. Již jede. Právě projíždí zatáčkou a míjí autobusovou zastávku. Petr cítí mráz v zádech, když mu trafikantka řekne, co právě hlásili v rádiu. Spoj, kterým chtěl Petr jet, aby se vyhnul číslu třináct, se dostal do dopravní nehody. Petr je otřesen. Není sto zmoci se na slovo. Měl obrovské štěstí. Z jeho zamyšlení jej vytrhne až věta pronesená trafikantkou.
„Říkali, že se to stalo náhodou. Jenže nehoda nikdy není náhoda.“
Petr kývne, ale napadá ho jiná věc. Dnes mu číslo třináct možná zachránilo zdraví i život.