milej, malej dědula

do kupé se všoural milej malej dědula. manšestráky, co nehodlaly nic vyvracet svému majiteli o jeho věku. kabát z ještě starých časů a košile už s jasně definovaným původem. ale měl nový, pěkný baťůžek, který, když už dostal slovo, tak zásadně jen nemluvit o starobě.
dědula se uvelebil u okna naproti mně. vytáhl chytré oči a svačinový pytlík s klobásou. chytrý kukuč nevadil, zato klobáska patřičně osmradila celé kupé. milého staříka jsem hodlal narvat do podokenního odpaďáčku a za pomoci spolucestujících zavřít za ním víko.
přesto mi ten dědula něčím imponoval. i když jsem ho nenáviděl, viděl jsem se v něm. a možná právě proto.
on byl totiž v pohodě. v pohodě a s jen nádechem ostychu, ovšem nic nebránícímu takovémuto hodování.
až mě potkáte za dvacet let ve vlakovém kupé se svačinkou masnou a vonící až běda, mějte, prosím, se mnou slitování. nezavírejte za mnou víko odpaďáku.