Tik tak

Zvoní budík, je 6:00, ach ne, pondělí! Jak já nemám ráda pondělky. Ten den začíná jako vždycky, je mi 16 a už prožívám krizi ze stálého stereotypu. ?

Když jsme jednou byli v Praze, sedla jsem si na lavičku a koukala se na všechny ty lidi, kteří pořád někam („a spíš nikam“) jdou. Pak jednou, jako by mávnutím proutku, se podívají do zrcadla a dvacet let uletělo, ani nevědí jak. Pořád mě to nutilo přemýšlet, jestli by nebylo lepší ten život trochu zpomalit.

Nedávno jsem jela vlakem. Ve vlaku bylo docela ticho, takže jsem slyšela, jak na druhé straně chce nějaký důchodce vyprávět dvěma puberťačkám kus z jeho života. Ty dvě „dívky“ si z něj pořád utahovaly a měly z toho děsnou bžundu, jako že „ dědek je nějakej na hlavu a koho ty jeho žvásty zajímaj“. V hlavě se mi toho promítalo strašně moc. Přemýšlela jsem, jak asi dopadnou ty dvě holky za padesát let. Říkala jsem si, ať radši umřu mladá, než stará, opuštěná, ošklivá a ke všemu zesměšňovaná okolím.

Měla bych si toho, že chodím do školy nesmírně vážit. Někdy si sice stěžuju, ale dospělí mají daleko víc povinností. No jo, jenže čas je neúprosný a za chvíli je tu pracovní proces, až někde do 60 let. Až půjdu do důchodu já, tak to bude do 80 let. A do tý doby budu pořád pracovat a pracovat, žádný prázdniny. Jestliže mám stereotyp už v 16, co budu dělat ve třiceti? Dospívající se většinou těší, až jim bude 16, 17, 18. Já rozhodně ne. Nevidím na tom nic až zas tak úžasného.

Možná proto, začali lidé věřit v něco víc, nějaký posmrtný život. Nedokázali si připustit, že se se svými blízkými už nikdy neuvidí. A třeba je to tak lepší. Asi mám moc přecitlivělou náladu, ale myslím si, že ty největší problémy vznikají pomalinku a pak rychle udeří v tu nejhorší chvíli. Můj problém mě sice může užírat, ale nic s ním neudělám. Snad jsem nikoho nevyděsila, jen jsem napsala svůj opravdový problém, o který se asi všichni dělíme.