Pohoda, klídek a tabáček ...

Teplo, kamarádi, klídek, a hlavně týden bez rodičů. Tak přesně v to jsem doufala, když jsem nastupovala na intr. Super nápad se však změnil v hororový sen. Každé ráno doufám, že se probudím a zjistím, že teplá voda poteče i ve večerních hodinách, že dostanu k snídani něco pořádného a neumřu ve škole hladem. Ani jedno z toho se mi nesplní a tak si říkám, že až se vrátím ze školy, budou na pokojích alespoň nová okna, která nebudou profukovat a nové postele. Plná očekávání se vracím den co den na svůj pokoj a pokaždé zjišťuji, že po vydatném obědě, mě čeká stejně vydatný pokoj. Už několik let je tak obyvatelům našeho druhého domova slibováno, že příští rok už určitě začne přestavba a my naivky vychovatelkám a jejich blábolům stále nesmyslně věříme. Na intr se vracíme v naději, že dostaneme pořádně najíst, ale bohužel ani to nám není dopřáno a v sedm hodin jsme už zavření na pokojích a pilně se učíme látku na druhý den, protože učit se prý má průběžně. Tak jsem zvědavá, jestli nás příští rok bude čekat kolej VOŠky a napřesrok se setkáme s lepším intrem, kterému již nebudeme muset říkat Azkaban, s milejšími vychovatelkami, dělšími vycházkami, chutnějším jídlem a teplejší vodou. I když toho, se už asi nedočkám … Prostě pohoda, klídek a tabáček …