Správný český pes tuneluje

Už jedenáct let oblažuje naši domácnost svou přítomností nádherný exemplář jorkšírského teriéra. Dostala jsem ho k narozeninám jako výsledek dlouhé snahy přesvědčit rodiče, aby mi dovolili chovat doma zvířátko. Nebylo to snadné, museli jsme řešit několik otázek. Žijeme v bytě a taky nejsme doma celý den. Tedy, já a rodiče. Naštěstí hned ve vedlejším domě má byt se zahrádkou babička, takže si s Kubou hrajeme na to, že ho dáváme do školky. Situace je to optimální, protože o psa se má, kdo starat a hlavně babička se po smrti dědy necítí v bytě osamělá. Tolik k chodu naší domácnosti.

Opakuji, že náš pes je teriér, což je klíčový fakt v dalším vyprávění, protože teriéři a především ti jorkšírští byli vypěstováni k honu lišek a kvůli tomu museli lézt do jejich děr. To jsem si přečetla ještě předtím, než jsme si Kubu vezli domů, protože ani já ani moji rodiče jsme nechtěli patřit mezi lidi, co se zbavují nechtěného psa, protože si nesehnali dost informací o plemeni. Nicméně jsou věci, které člověka nenapadnou prostě proto, že je ještě nezažil. Mezi ty patří i vliv starodávných instinktů na jedince, který nemá nejmenší důvod honit lišky v norách a stejně leze kam nemá.

Když si jako štěňátko osvojil zvyk zalézat ve stresu pod skříň, jihlo nám nad naším drobečkem srdce. Tehdy nás ovšem nenapadlo, že nás jeho geny dostanou do situací, kdy by se nám krve nedořezal.

Poprvé se tak stalo, když jsme se vraceli z naší chalupy. Jely jsme tři ženské, já, máma a babička. Já s mámou jsme byly vepředu a babička s Kubou vzadu. Náš pes rád mění místa a tak si ho během jízdy předáváme zepředu dozadu a naopak. Řidiče nebo řidičku vynecháváme z očividných důvodů.

Jednou našeho teriéra napadlo, že se přesune sám. Pod sedadlem. Jenže některá místa nejsou dost velká ani pro malé psy a tak tam chudák uvízl. Teď co? Je večer, všichni chceme mít klid a jít brzo spát, protože zítra musíme do práce (máma) a do školy (já), ovšem nejdřív musíme vysvobodit zašprajcnutého psa. Tak jsme vyložily babičku a jely do autoservisu. Já cestou uklidňovala Kubu a snažila jsem se zůstat v klidu sama, protože máma trochu pěnila. Pes jí svým nápadem žádnou radost neudělal. Dojely jsme do blízkého servisu, kde pracuje člověk, který už vyřešil leckterý problém s našimi auty. S psem pod sedadlem jsme ovšem zaskočily i jeho. Naštěstí po chvilce kutění, Kubu vysvobodil a my si mohly oddechnout.


Ta druhá situace se odehrála dnes. Pořád ještě nejsem úplně klidná. Ono mi to zvíře pěkně přirostlo k srdci a i když vím, že tu nebude navždy, zatím se s ním loučit nechci.
Představte si scénu. Rodinka si pořídila malý gril a nyní ho poprvé zkouší na balkóně. V celém domě téměř nikdo není a kdo je, ten nám pohodu přeje. Rodinka je uprostřed hodování a najednou se ozve sousedka, že pes je na opačné straně zábradlí.
Okamžitě jsme se přepnuli do záchranářského módu. Já si klekla na podlahu, abych Kubu utěšovala a zabránila mu v panice uskočit. Máma došla pro koště a pomáhala držet psa na místě. Naše úžasná sousedka zatím došla pro žebřík. Nakonec nahoru vylezl táta, což byla pravděpodobně lepší volba, protože k němu má přece jenom Kuba větší důvěru. Pomalu jsme Kubu s mámou přesunovaly podél zábradlí k tátově hlavě. Když ho vzal do náruče, napadlo mámu, že psa přeneseme horem, aby s ním táta nemusel slézat dolů. Vyšlo to, nikdo nezpanikařil, jen Kuba se strachy třásl, a rukou společnou jsme zabránili neštěstí. Nic nezpestří pohodovou neděli tak jako rodinná záchrana.