Máte rádi velikonoce?

Máte rádi velikonoce? Já ne.
Velikonoce nejsou svátky pro citlivé a křehké duše, jako jsem já. Už coby malá holka jsem se krčila v koutku a s hrůzou očekávala zlověstné zařinčení zvonku, poslušně otevřela a s pocitem trapnosti se nechala zlískat rozdováděnými koledníky. Ani přes pomlázkové mučení jsem neprozradila úkryt starších sester. Mládenci se rozběhli po bytě, prohledali každý centimetr a s vítězným dobyvatelským rykem vystrnadili Janču ze skříně a Verču z peřiňáku. Uhýbala jsem plaše veselé honičce, vzduchem létaly mašle, vrbové větvičky a maminčin drahý parfém, který mé průbojné sestry našly v koupelně a použily jako vrhací zbraň. Naštěstí náš 2+1 byl pro válku pohlaví příliš těsný a bitevní pole se brzy přemístilo do prostor veřejných a venkovních. S ulehčením jsem zaklapla dveře a šla si za statečnost sníst čumáček velikonočního beránka z té nejsladší čokolády.
Dnes je to tu zase. Velikonoce.
Člověk by předpokládal, že lety se vše zklidní. Opak je pravdou.
Ještě než otevřu rozespalé oči, vzduchem sviští pomlázka, létají mašle a vrbové větvičky se tříští o mé pozadí. Vyběhnu z postele a zabarikáduju se v koupelně. Rozdováděný manžel a synové buší na dveře a já chystám munici. Rozrážím dveře a maminčina značka parfému opět vítězí. Mí stateční rytíři jsou vypuzeni na koledu k sousedům. Já si zalezu do peřiňáku, v bezpečí si pochutnávám na velikonočním beránku a užívám své 40. velikonoce.
Za ta léta už vím, jak na to.