Brýle

Kam jsem si je mohla dát?
Tápu neobrýlená, poloslepá, handicapovaná vlastní zapomnětlivostí.
"Mamko, kde jsi je viděla naposledy?" Ptá se starší syn, vášnivý čtenář detektivek.
"Noo," krabatím čelo a usilovně přemýšlím." Naposledy jsem je viděla a vůbec cokoliv viděla v obyváku nebo to byla ložnice? Ne, určitě kuchyň."
Postupně vyjmenuji všechny místnosti bytu a mladší syn protočí oči v sloup.
K honbě za ztracenými dioptriemi se přidává i manžel. Jde na to po mužsku, systematicky. Pročesává metr po metru, dívá se do skříní, pod postel i do ledničky, zná mou roztržitost.
Hledáme a hledáme.
Mladší syn objeví pohřešované autíčko, starší syn loňský časopis, manžel skládací metr a já vlastní nos, dál nevidím.
Hledáme ráno, v poledne i večer. Hledáme den, dva, tři. Po týdnu mžourání a šerosvitu jsem poslána k optikovi. Nasadím zánovní okuláry a svět opět nabyde pevných kontur. A hle, co to leží v pouzdře na poličce? Mé staré dobré brýle. Při mé pověstné a vrozené nepořádnosti nikdo nepočítal s možností, že by mohly být na svém místě.