Skok odvahy

Nepovažuji se za člověka odvážného.
Příroda si mě zařadila do třídy strašpytlů, čeledě opatrných a rodu poseroutků. Práh adrenalinového vzrušení mám velice nízký. Řetízkový kolotoč mi přináší stejné pocity jako jiným bungee-jumping. A přesto jsem se jednou v životě odvážila překročit mentalitu ustrašené holčičky a zdolat pětimetrák. Do vln mě vrhla láska v podobě nejhezčího kluka koupaliště. Opalovali jsme se na dece a já sledovala pošťuchující se puberťáky ve výšinách skokanského můstku, snad až u samého blankytného nebe. Házeli se do vody lehkomyslně, beze strachu, po nohách, hlavě i v kotrmelcích a smáli se plavčíkovu hudrování.
"Jaké to asi je, tam nahoře?" Rozvažovala jsem zasněně a neprozřetelně nahlas.
"To hned vyzkoušíme!" Laškovně na mě mrkl Martin, popadl mě za ruku a tahl na vyřčené místo.
V prvních, ještě pozemských metrech jsem se snažila ze situace vykroutit diplomaticky. Na schůdcích jsem už zvolila násilnou otočku s pokusem o únik zpět. Můj průvodce se však pyšnil silnějším zápěstím. V prvním patře jsem se zapříčila za zábradlí, sunoucí frontový dav mě však odnesl do patra druhého. Zde jsem se začala viditelně chvět a na vrcholu můstku jsem se už nekontrolovatelně třásla. Pohled dolů předčil všechny mé noční můry. Svět se zmenšil do rozměrů stavebnice Lego. Pochopila jsem zákon závratě. Vzdálenost z bodu A do bodu B je zhora dvakrát tak větší než při pohledu zdola. Třeštila jsem oči do modrých vodních hlubin a plavčík mi pokynul ke skoku. Došla jsem na konec můstku a padla na kolena. Po čtyřech jsem se došourala zpět a křečovitě se chytla svého miláčka. Jednoslabičně jsme konverzovali.
"Jo!"
"Ne."
"Jóóó!"
"Ne, ne, ne!"
K mému idolu se přidalo okolí, včetně plavčíka. Pud sebezáchovy pomalu uvadal pod tíhou kolektivní sugesce.
Byla jsem dovedena na okraj propasti a milující rukou vržena do vzdušné prázdnoty.
Letěla jsem neuvěřitelně dlouho. Čas asi užasl nad mou statečností a na chvíli se zastavil.
Dopad byl tvrdý. Ve škole nám lhali. Voda není kapalina, ale žula.
Zázračně jsem prorazila skořápku hladiny a prudce klesala do hlubin. V uších mi zvonilo, odřený bok pálil a plavky si odplavaly neznámo kam. Vztlaková síla mě vítězně vynesla na hladinu. Ucítila jsem euforii, obrovskou radost žití a nahá vykráčela z bazénu ven jak znovuzrozená Eva.
Tisícero očí se obrátilo mým směrem. Jejich pohledy mi byly v tu chvíli naprosto ukradené, fíkové listy jsem neřešila, v mysli mi uvízl ráj z přežití. Můj praktický Adam však už ke mě spěchal a zabalil si mě civilizovaně do deky. Až do večera jsem se blaženě usmívala a vstřebávala adrenalin ze šoku-skoku.
Na pětimetrák mě už nikdy nikdo nedostal. Vrcholné okamžiky života jsou neopakovatelné.