Cyklistické nebe

Uvažuji, že si koupím nové kolo. Uvažuji takto už třetí rok. Jsem vlastníkem kola značky Eska, nejnovější model s přehazovačkou, nejbezpečnějšími brzdami na trhu, moderní desigen roku 1990. Ano můj drahý veterán oslavil kulaté 20. narozeniny již minulý rok. Člověk by byl v jeho věku na prahu dospělosti, kolo je jedním kolem ve šrotu. A to mě právě traumatizuje. Prožila jsem s dvojkolým miláčkem dvacet let života. Koupila jsem si ho z první výplaty. Oslnil mě duhovými barvami a dvěmi dušemi dobrodruha. Byla to láska na první pohled. Ještě neprošel pokladnou a já už cítila vítr ve vlasech, ubíhající krajinu a nekonečné dálky okolních vesnic, kam spolu vyrazíme. Nezklamal. Proháněli jsme se po lesních cestách, zapomenutých uličkách, kličkovali v silničním provozu. Můj cyklooř mě dovezl k rybníku, k babičce, na nákup, dokonce i na horský štít. Při jeho třech převodech to byl úctyhodný výkon stroje i řidiče. A po tom všem bych ho měla vyměnit za moderní holátko bez blatníků? Jenom proto, že se manžel za nás stydí a chce si mě okrášlit modelem 2011? Je mi z toho nanic. Smutno, tesklivo a zuřivo. Kam mého vysloužilce dám? K popelnicím? Na skládku? Chtělo by to hrobeček, pietní místo, kam bych nosila květiny a vzpomínala na mládí.
A je to tu. Černý den D nastal. Peníze vybrané, záloha zaplacená, mladíček v metalizovaném frajerském rámu, model 2011 na mě pomrkává odrazkami blatníků, kterými jsem si ho nechala staromódně dovybavit. Musím uznat, že je krásný, bez chybičky, nejbezpečnější kotoučové brzdy, odlehčený rám a dokonce má kolečko navíc, místo 8 táců 9, prostě génius. Spadla klec, doplatek doplacen. Zkušební jízda náměstím, první výlet, první nákup. A poslední nákup. Marně hledám svého zánovního krasavce. Zmizel i se speciálním bezpečnostním zámkem, zmizelo i zábradlí, ke kterému byl připoután. Zloděj měl vkus, odvahu i vybavení. Měla bych se zhroutit, takových peněz. Vzala jsem to stoicky. Nahlásila krádež na policii, samozřejmě jen pro pořádek, jsem realista. No a nyní nastává nejhezčí, nejsentimentálnější chvíle vyprávění, tzv. happy end. Došla jsem k babičce a otevřela komoru, chci říci posvátnou hrobku, kde jsem navěky uložila svého prince 1990, pečlivě umytého, do poslední matičky vycíděného, nabalzámovaného olejem a vazelinou.
"Vstávat, konec válení, do služby. Posvátný odpočinek v Údolí králů se odkládá dokud se neušetří na nové kolo."
Budím starouška. Teď už znám jeho hlavní přednost, nikdo mi ho neukradne.