Chci se líbit sama sobě

Jsem žena ve středním věku. Nechci být přímo krásná, nemám na to exteriér ani ctižádost. Chci se líbit sobě a svému muži. Ovšem jak na to? Nemám to jednoduché. Na šminky jsem alergická. V make-upu se dusím, rtěnka mi kazí požitek z jídla a oční stíny způsobují otoky víček. Hlavu si tedy ponechávám ve stavu přírodním. Nevylepšuji ji malováním, pudrováním ani chemickými pokusy. Pleťovou masku jsem zkusila jednou a změnila mě přesně podle reklamy na přiloženém letáku a to k nepoznání. Nepoznal mě manžel, děti, nepoznala jsem se ani já v zrcadle. Zděsila jsem se toho pohledu. Na tvářích mi vyrazilo tisíce pupínků, zkropenatěla jsem jak velikonoční vajíčko. Týden jsem vycházela z domu jen v noci, po sedmi dnech účinek naštěstí pohasl, šarlatová červeň zrůžověla, zežloutla a vyloupala se, k mé úlevě bez trvalých následků. Opět jsem mohla navštívit bílý den. Protože je má hlava nezušlechtitelná, musím svěžest a hezkost dohánět na ostatních částech těla, na postavě. Po dvou dětech to není lehké, ale beru to jako výzvu. Nejdůležitější je uhlídat příjem-výdej. Množství jídla, které s požitkem konzumuji se však rozhodně nehodlám vzdát. Má mnohožravost je pevná konstanta, od které se musí kalorická rovnováha odvíjet a odpočítávat. Řešení je prosté. Hodně, spousta, mraky pohybu. Cvičení, běhání, chůze v poklusu od rána do večera. Jsem žena pohyblivá, energická až hyperaktivní, takže tento zeštíhlující požadavek splňuji s radostí i z nutnosti. Například skok do supermarketu pěstuji díky své zapomnětlivosti pětkrát denně. Další fígl je v rozvržení jídelníčku. Snídám jako král s královnou dohromady, obědvám méně a večeřím syrovou zeleninu. Mám ovšem své úlety. Tu a tam mě popadne neodolatelná touha zahřešit si a sníst večer smetanovou zmrzlinu nebo chlebíček s tatarkou. Ráno potom s pocitem viny a zvědavosti, jestli mi to prošlo, prohlížím své tělo, poměřuji tukovou zásobu. Nepoužívám váhu, tento přístroj je příliš relativní a zavádějící. Používám kalhoty z let středoškolských. Nasoukám se do nich, stoupnu si před zrcadlo a se zatajeným dechem a břichem zkoumám následky večerní nestřídmosti. Jsou tři stupně ohrožení. První nejlehčí, kdy mám šanci navrátit vše do původního objemného stavu bez většího úsilí, je mírné přetékání špíčků přes pásek. Stačí pár procházek navíc, vyvarování se dalších dietních prohřešků a jsem do týdne opět štíhlá jako 18letý proutek. Druhý, již varující znak, je nezapnutí knoflíku. Pásek se zařezává, látka svírá a já musím tragicky omezit i denní dávky jídla. Třetí, děsivě alarmující zjištění, je nedopnutí zipu nebo dokonce uvíznutí nohavic ve výši kolen. To již žádá okamžitou odtučňovací kůru, obíhání paneláku a redukce výživy na vodu a suchary. Samozřejmě, že se toto nestane po jednom večerním sladkém či tučném prohřešku. Toto se stává, když podlehnu sedmému lidskému hříchu obžérství a jedu v něm týden, dva. Jedna dietní chyba je většinou spálena strachem z následků. Ale pozor. Neradno testovat kalorické strážce těla delší dobu. Ranní džínová kontrola může být nemile překvapující. Metabolické mlýny melou pomalu, ale spravedlivě.