O vesmíru

Od dětství mě fascinuje vesmír, tmavomodrá, klenutá, nebeská báň s milionem světýlek. Úžas nad vesmírnou nesmírností, nekonečností a tajemností jsem lety všedních dní, drobných pozemských starostí a radostí pozvolna vytratila. Připomněl a osvěžil mi ho až syn vracející se ze školního výletu. Z planetária si převezl nadšení a otáčivou hvězdnou oblohu. Zahloubala jsem se do mapy a kouzlo vesmírné mytologie mně opět chytlo za srdce. S potěšením jsem četla nahlas zvukomalebná jména královského páru Cepheus a Cassiopiea, princezna Andromeda a její zachránce Perseus. Po hvězdném náčrtku a v mé fantazii se honili Malý a Velký pes, natahovala krk Žirafa, na Mléčné dráze se vznášela Labuť a kosmickým prostorem vlály dlouhé Vlasy Bereniky. Zmocnila se mě touha a ctižádost rozpoznat a podívat se na krásu souhvězdí přímo v terénu. Netrpělivě jsem čekala na setmění. Soumrak padal pomalu a já oznámila překvapené rodině, že se jdu projít a zamířila do polí. Tma houstla, Měsíc se rozzářil spolu s prvními hvězdami. Čekala jsem na jejich tlumenější družky a těšila se, jak se seznámíme, jak si je pojmenuji a lapím do starověkých pavučin souhvězdí. Pročesávala jsem dalekohledem oblohu, ostřila a zaměřovala zrak s hlavou zakloněnou nebeskou závratí. Postupně hvězdiček přibývalo a přibývalo, až jich byly miliony viděných a miliardy skrytých. Jedna chybička se však vloudila, nikdo mi na nebe nenakreslil mezi zářivými lampičkami spojnice, které mě orientovaly na otáčivé mapě. S trochou fantazie jsem si hvězdy nad sebou mohla poskládat do libovolných útvarů. Jako v první třídě jsem bezpečně poznala Měsíc a Malý vůz s Polárkou a to bylo vše. Zklamaně a pokorně jsem šla domů. Kosmický záhadný třpyt mi však nedal spát. Znovu jsem zabořila zvědavý nos do papírového nebe, uložila si ho do vizuální paměti a spěchala na balkón. Světýlka vzdáleně poblikávala a odmítala se spojit s mou mentální mapou. To přece není možné. Běžela jsem do obyváku překontrolovat teorii a opět na balkón. Začal se rýsovat Vozka se znamením Býka. A zase trasa obývák - balkón - obývák - balkón. Přibyli Honící psi a Orion. Potěšilo mě to a povzbudilo. Jen neusnout na nebeských vavřínech a pokračovat ve studiu . Obyvák - balkón - obyvák.
"A dost, nevětrat, nepobíhat, spát!" Utnul mé kosmické poznávací lety nevrlý, rozespalý manžel.
Zaplula jsem tedy znaveně do peřin a usínala s hvězdnem za víčky. Ve tři ráno jsem se však prudce vzbudila s poznáním, že jsem nemohla vidět souhvězdí Býka, když s ním večer zapadlo Slunce. Celý můj včerejší úspěch a hrdost byl postaven na hlavu, astronomicky řečeno na obrácenou polokouli. Vesmír přede mnou svá tajemství opět skryl. „Ale jen pro tentokrát.“ Mumlala jsem si ospale s badatelskou nezdolností a odplula do mytologie snů.