Má veselá jitra

Je 6:30 ráno. Za drnčení budíku a po chvíli přemáhání vstávám, splním svou ranní hygienu a hurá do práce. S přáním hezkého dne vycházím z bytu a spěchám na tramvaj. Sotva dojdu na zastávku, viditelně není vše tak, jak má být. Stojí tady až moc lidí. Jeden z čekajících nervózně vyhlíží do dáli a zkontroluje čas na hodinkách. Tento nepatrný čin způsobí doslova mexickou vlnu. Všichni najednou pošlapují ze strany na stranu, někteří se dívají na hodinky také, další se vykloní do kolejiště.. "Už to jede!" Vykřikne jedna postarší dáma. Skutečně.. Pomalu se k nám blíží tramvaj. Radostné očekávání bylo však doslova zpraženo nápisem: SLUŽEBNÍ JÍZDA. Trpělivost došla i mě. Dívám se na hodinky, když v tom se ze zatáčky vyřítí tramvaj. Začíná nemilosrdný boj o místo k sezení i stání. Najdu si místečko za kočárkem a nastupuji. Všude, až na dvojsedadlo s bezdomovcem, je obsazeno. Raději tedy postojím. S pištivým signálem se zavírají dveře. Ihned po rozjezdu brzdíme a na mě se řítí zhruba deset lidí. Odnesl to pouze můj palec na pravé noze, který teď tepe mocnými údery a já zjišťuji, že deficita kyslíku mě nutí k jedinému. Bezohledně se prodírám přeplněnou uličkou a otevírám střešní okno. Salva potupných pohledů mi říká, že bych měla vyzdvihnout pozitiva. "Půjde sem čerstvý vzduch!" Sdělím s úsměvem. Teď naopak stojí všichni bez reakce. Zřejmě nasávají, pomyslím si (vzduch ze střešního okna, samozřejmě). Konečně se blíží moje výstupní stanice! Malými krůčky postupuji davem, který se jak stádo řítí po schodech směrem dolů k metru. Tak tak jsem se dostala na jezdící schody a proud lidí mě žene do náruče revizorům. "Kontrola jízdenek, prosím. Předložte mi jízdenku, " vyzve mě revizor. Tohle není možné, pomyslím si a hledám jízdenku. "Tady je," říkám s nelibostí. "V pořádku," propouští mě kontrolor. Paráda. Teď, aby mi jelo metro a možná budu do oběda v práci. Přidávám na tempu a skočím rychle do vozu. Metro se rozjíždí a na informační tabuli se objeví: KONEČNÁ STANICE - KAČEROV. Nastoupila jsem do vozu, který končí jízdu celých šest stanic od cíle! Chci rezignovat, chci si dát panáka, chci se dopídit řešení a jednou pro vždy se dopravit na místo určení, jako civilizovaný člověk. Obávám se, že v takovémto případě je nejlepší jediné. Stará dobrá klasika - na samotě u lesa. Samá zeleň, zvučné říčky, klid a běžná siesta. Kéž by, vlídná idyla.. Možná zítra, možná za rok, nejspíš v příštím životě.