Kam spěcháš?

Obraz ujíždějícího autobusu vidím téměř každý den. Ale místo toho, aby mi tento fakt přidal na čele další vrásku nebo mě alespoň donutil přidat do kroku, jen pokrčím rameny, ušklíbnu se a pokračuji dál svým vycházkovým krokem, obcházeje zkratky, protože já přece po trávě nechodím.

Jsem flegmatik. Proto mě taky nedokáže nic rozhodit. Mí přátelé ví, že nedochvilnost je mé druhé já. Ale co, proč bych měla spěchat, vždyť svět se přece nezboří, když přijdu jednou později. Žiju heslem: "Co můžu udělat dnes, můžu udělat i zítra a klidně i pozítří." Jenže, tenhle názor se mnou mnoho lidí nesdílí. Stačí se podívat kolem.

Rychlé kroky, nervózní pohledy na hodinky a zoufalé nadávky jsou na denním programu snad každého člověka. Přiznejte si, že i když nejste vzoroví spěchalové, i vy občas zrychlíte krok, ba se dokonce dáte do běhu. A co vás k tomu dovedlo? Nezvonící budík, důležitá schůzka nebo jen zlozvyk, kterého se už nemůžete a vlastně ani nechcete zbavit? Stalo se vám někdy, že se vás někdo zeptal, kam spěcháte a vy nevěděli, jak odpovědět? Tak to jste se asi stali obětí spěchománie. Ale nevěste hlavu. Na každý neduh existuje lék. Zkuste si jednou nenastavit budík, nejet na červenou a celou dobu se usmívat a myslet na naštvaný výraz vašeho šéfa. Vždyť dobrá nálada je prima a když navíc dokáže naštvat lidi kolem vás, tak proč to pro jednou prostě nezkusit. A zítra si klidně zase přivstaňte.

Existuje ale také i spěch motivovaný a to hned několik druhů. Tak třeba lékař si musí pospíšit k důležitému případu, aby stihnul zachránit lidský život. Kdežto student má naspěch, aby nepropásnul rande se svou milovanou. A takový vlakový strojvedoucí je v presu, protože v zasněžené krajině nabral několik nežádoucích minut. Spěch je k životu zkrátka nezbytný. Kdyby totiž nebylo žádných spěchálků a pospíchálků, přibylo by spousta mrtvých pacientů, nešťastných lásek a naštvaných cestujících.

A jak je to se spěcháním v průběhu věků? Lidé spěchali, spěchají a budou stále spěchat. Nevěříte? Tak se podívejte třeba do pravěku. Tehdy lovili lidé mamuty pro potravu a víte, jak měli na spěch, když si to dotyčný mamut rozmyslel a začal lovit on je? A co takový středověk. To zase lidé spěchali z bojiště na bojiště a bojovali o přežití. Jak jinak než rychle, protože zaváhání je mohlo stát život. Tak už mi věříte nebo máte stále ještě nějaké pochyby? Nu dobrá. Vraťme se tedy do doby, kdy se naši rodičové batolili kolem stolu. Kde myslíte, že byly jejich maminky. Doma? U plotny? Tak to se šeredně mýlíte. Měly totiž na spěch, jelikož u Jednoty se už tvořila řada na banány.

Snad jsem vás přesvědčila, že spěchání je staré jako lidstvo samo. Vždyť i dnes lidé pospíchají, aby stihli důležitý meeting a mezi studenty to není jiné. Musí přece odevzdat včas slohovou práci, aby dodrželi deadline. A i proto je tato věta poslední, nechcete přeci, abych to nestihla, nebo ano?