Dobrý den..

Dobrý den příteli,

sedím tady a píši, píši Vám. Proč? Ani sama nevím, je to nejspíše úzkost, co mě žere. Strach co mě užírá, je to bolest která na mě působí. Šla jsem jednou v noci městem, ulice byli poloprázdné, sem tam svítili okna do prázdna, já šla rychle, pospíchala jsem na tramvaj. Když jsem přišla na zastávku, všimla jsem si pána, co tam na lavičce seděl v otrhaném spacáku.V ruce měl cigaretu, pokuřoval si vesele,...vesele? To asi zas tak ne, ale bylo na mě vidět štěstí, štěstí z toho, že má alespoň tu cigaretu.Mrzlo,bylo vidět jak kouř mu jde od pusy, pozoroval okno u protějšího baráku, míhali se tam světla z vánočního stromečku,červená,žlutá,zelená,oranžová.Bylo to jako kdyby jim do obývacího pokoje přijeli kolotočáři, smršť jasně zářivých barev. Vzpomněla jsem si na minulý rok, vánoce jsme slavili u naší babičky na Moravě, na prskavky na stromečku, na malého bratránka co se těšil na ježíška.Pak jsem se zas podívala na toho pána, přemýšlela jsem kdo byl dřív než si našel tuhle lavičku a tento spacák, proč nezdobí se svými dětmi  stromeček, proč  si nebalí svačinu do práce, proč není s přáteli na pivu, proč se nehádá se svojí manželkou.Najednou slyším jiskření, cinkání. Tramvaj už mi jela naproti. Cigareta v pánovi ruce se postupně měnila ne vajgl, já jsem nastoupila, tramvaj byla prázdná, jenom nějaký  kluk seděl na druhém konci.Když jsem se ohlídla z okna zpět na lavičku,tak pán ležel. Víte příteli, mám strach jak dopadneme my, jak dopadne každý z nás?Lepší je ale asi nevěd.

Tak přeji vám příteli, veselé vánoce a šťastný nový