O violistech a dalších individuích

Určitě už jste slyšeli mraky vtipů o blondýnách a policistech. Do skupiny lidí, kteří jsou vděčným terčem všelijakých narážek a poznámek, patří však i další. Mezi muzikanty pak především violisti.
Viola je zkrátka takový podivný nástroj. Něco mezi přerostlými houslemi a nedorostlým violoncellem. Mezi skupinou smyčcových nástrojů je jakýmsi outsiderem. Chybí jí nejvyšší struna houslí, a ta, co má navíc, tedy spodní Cé, málokdy hraje dostatečně zvučně. Když se řekne viola nebo violista, v muzikantských kruzích se ozve pohrdavé frknutí a někdo na sto procent začne vyprávět vtip, který ho zrovna napadne. Například – víte, v čem je viola lepší než housle? Déle hoří.

Druhá věc se týká samotných hráčů na violu. Říká se, že violista vznikl evolučním propadem z houslisty. Neboli se často stane, že na violu začne hrát ten, kdo by to jako houslista pravděpodobně nikam neodtáhl. Často se violisti rekrutují z houslistů, kteří se nedostali na konzervatoř. To už bohužel není jen nějaká fáma. Nicméně, jak už to tak bývá i u blondýn a policistů – vždycky jsou dobří violisti, a ti, kvůli kterým takové vtipy vznikly. Každopádně, když je člověk violista a ještě blondýnka, má to zavařené na celý život.

Policisté, blondýny a violisti mají ještě jedno společné – ze svého hendikepu si vytvořili výmluvu pro všechno. Jen si vzpomeňte, kolikrát jste už slyšeli – já za to nemůžu, já jsem blondýna. Violisti jsou vesměs veselá kopa a rádi si ze sebe dělají legraci. A ještě radši se vymlouvají. Zatímco celý orchestr šílí na rychlých šestnáctinkách, violisti koukají na své pomalé čtvrtky a nahlas si stěžují, že tohle oni přece nemůžou zahrát, že se autor zbláznil a že takhle rychlé noty se na violu nehrají. A vesele se zubí na všechny kolem.

Tak mě napadlo, že všichni známe nějakého violistu. Jen nehraje na violu. Ale jinak to sedí – svůj nástroj, pracovní postup, neovládá zrovna mistrovsky, málokdy hraje nebo pracuje pořádně, často na tuto profesi přešel z jiné a rád se vymlouvá. Jen ten smysl pro humor mu trochu chybí. A může se stát, že přijde chvíle, kdy uslyšíme ono známé „já za to nemůžu“, akorát trošku pozměněné: já za to nemůžu, já jsem politik.

Uzavřeme celý tento text krátkým vtipem o violistech, ale můžete si tam dosadit, koho chcete.
Sedí muž u cesty a srdceryvně pláče. Jde kolem Bůh a ptá se: co se děje, proč tak strašně naříkáš, člověče? -Víš, Bože, hrozně se trápím, mně už není pomoci. Bůh na to: Počkej, já jsem všemohoucí, řekni, co se děje? Muž odpoví: Víš, Bože, já jsem violista. A Bůh si sedl a plakal s ním.