Jaro!

Ten slastný moment, kdy začne pršet a my se radujeme. Ve většině z nás myšlenka na déšť pocit štěstí nebudí. Jenže tahle situace je jiná. Dovolíme dešti, aby nám olizoval napůl zahalené tváře a dlaně, jinam ho pořád ještě v tuto dobu nepustíme. Občas mu zakážeme tento kontakt úplně a necháme ho bojovat s deštníkem. Stává se, že vyhraje za pomoci větru. Jindy nám tuto bariéru nechá a v pomyslné /symbióze/ s námi bije do železné konstrukce s napnutou plachtou. Kráčíme ulicí a modlíme se, aby ten déšť pokračoval. Ve chvíli, kdy skončí by totiž mohlo začít mrznout. Je to doba, kdy nám déšť oznamuje příchod něčeho nového, milého, příznivého. Jaro je tu!
Touha po příchodu teplého slunce, zelenání a rozpuku přírody je natolik silná, že déšť začneme vítat a opěvovat. Prudce dopadává na sněhové závěje a rozpouští je, jako Vanish zaschlou skvrnu od kafe na bílé košili. Když nám je Země nakloněna a přemluví Vesmír, tak to může vypuknut. Pokud Vesmír výslovně nesouhlasí, začnou se tvořit námrazy. Řidiči nadávají na nesjízdnost silnice na osmém kilometru. Silničářům opět začínají šichty pomalu s odbitím půlnoci. Vlaky i přes úpěnlivou snaživost dojíždějí se 120 minutovými zpožděními, omluvně blikajíc na promrzlé, fialové cestující. Chodci touží dojít do práce bez sádry za skóre pády versus roztržené kabáty 0:0. Ze střech nás výhružně pozorují převisy a psy přeťapávají z jedné tlapky na čtvrtou, i bernardýni se klepou jak ratlíci.
Všichni ten déšť s příchodem nového roku respektujeme a i ti z nás, co ho nesnášejí pro něj mají pochopení. Každý rok je první sprchnutí to, které nám dává novou naději na lepší zítřek.