Lesní žena

Toho dne jsem si připadala krásná. Oblékla jsem si černé legíny, dlouhý vínový svetr a na obličej nanesla něco málo líčidel. Byla jsem bohyně. Kráčela jsem po ulici (směr kolej), klapot podpatků odpočítával mé kroky a boky se vlnily v rytmu chůze. Měla jsem pocit, že jsem neodolatelná.
Však to samy znáte, milé dámy. Zkrátka jsem toho názoru, že existují dva druhy dnů- dny štíhlé a dny tlusté. A já měla ten štíhlý.
Připadala jsem si jako hollywoodská hvězda. Podzim byl v rozpuku, vál jemný větřík a k zemi se snášelo listí. A protože hvězdy nešlapou po svých do šestého patra, zmáčkla jsem knoflík na přivolání výtahu. Výtah přijel, otevřel se a já zírala. Dívala jsem se do očí toho nejkrásnějšího kluka z koleje. Usmál se na mě- jak by ne, byla jsem přeci bohyně. Dokonce při vystupování z výtahu zabrknul, což jenom utužilo mé sebevědomí.
S úsměvem jsem zmáčkla číslo šest a otočila se čelem k obrovskému zrcadlu. V tu chvíli bych si nejradši nafackovala. V zrcadle se neodrážela žádná bohyně, ale lesní žena! Moje vlasy připomínaly vrabčí hnízdo a jen těžko by mi někdo uvěřil, že jsem neprolezla větrákem. A co víc, nad uchem jsem měla list. Rozesmála jsem se jako šílenec. Nic jiného mi taky nezbývalo. Brečet nad tím, že nejsem dokonalá? Ale jděte…. Z toho jsem už vyrostla.