V ČESKU SVĚTOZNÁMÍ aneb letmo o národní hrdosti

 

 V  ČESKU  SVĚTOZNÁMÍ   aneb  letmo  o  národní  hrdosti

 

 

 

Z četby zpravodajství, lifestylových a různých PR článků, z rádia, z katalogů výstav, programů divadel, sportovních komentářů a tak dál a tak dál jsem za řadu let postupně nabyl dojmu, že jsme nejsvětoznámější národ světoznámých osobností na světě. Kdekdo je u nás světoznámý – je těch úžasných a geniálních tolik, že by se mi do tohoto fejetonu nevešel ani celý seznam těchto světově proslulých Češek a Čechů. I kdybych si zapamatoval jména všech, co jsem si kdy s přídomkem „světoznámý“ někde přečetl či je někde zaslechl. Mnohé dokonce poprvé v životě, zaostávám zřejmě ke své hanbě silně za světem – zatímco ve světě podle médií danou osobu skoro všichni znají, já ignorant dosud ne a zítra už zase znát nebudu, kdo by si všechny ty naše světoznámé pamatoval.

 

Po pravdě, pár světoznámých Čechů znám i já, ale s většinou těch, kteří jsou tak občas označováni, to u mě není ani tak, jak  dodává jeden můj známý, který je označuje jako „světoznámé v Česku“. Pro ty, co třeba v rychlosti neprohlédli tu jemnou ironii, dodávám, že kdo je světoznámý  jen v Česku, vlastně tím pádem žádný světoznámý není. Maximálně může být tak akorát českoznámý. U mnohých z nich ale kolikrát stěží projde i ta česká světoznámost – to bych je krucipísek musel snad znát i já, ne? Tedy nic proti těm, kdo se tak či onak u nás či ve světě nějak předvedli či dokonce prosadili, všem jim fandím, některé obdivuju a najmě ty, co se dokonce proslavili. Ale těch posledně jmenovaných asi zas tak strašně  moc nebude – no a to jsou právě ti skutečně světoznámí. Protože marná sláva, co by to bylo za světoznámost bez světové slávy, že?

 

Nemyslím si, že bychom byli s deseti miliony obyvatel nějak zvlášť malý národ, jak je nám neustále ze všech stran  namlouváno, ale v tom národním komplexu méněcennosti, který nám velí mít pokud možno největší podíl světoznámých v poměru k počtu obyvatel, jakási malost asi skutečně bude.  Kde by se jinak brala ta potřeba dělat pomalu z každého, kdo se jednou či párkrát ocitnul na nějaké přehlídce v zahraničí,  kam byl vyslán, protože někdo tam zkrátka od nás odjet musel, hned světoznámou osobnost? A ruku na srdce – myslíte si, že se výběr na takové zahraniční prezentace příliš liší třeba od výběru dodavatelů při státních veřejných zakázkách? Chápete asi na co narážím – takové to v lepším případě „já na bráchu - brácha na mě“.  Jo, až nějaký český filmový režisér vyhraje třeba festival v Cannes, pasujme ho klidně bezodkladně na světoznamého Čecha, byť by ho do té doby neznal ani  Franta Novák z Horní Dolní. Zatím se ale žádný český film na tento prestižní festival ani nedokázal kvalifikovat možná už dobrých dvacet let – zřejmě to bude tím, že o světovosti našich režisérů se nerozhoduje u nás. Ještěže aspoň zatím neumřeli všichni ti, kteří naši kinematografii proslavili ve světě v šedesátých letech, takže pár těch skutečně světoznámých ještě u nás zaplaťpánbů dožívá.

 

A tak je to se vším, film jsem si vybral jen zcela náhodně – s tou světoznámostí to bude obdobné i ve všech ostatních myslitelných oborech – tu či onde třeba o malinko lepší, ale v průměru jinak velmi podobné. Ovšem není to nic k zoufání, abych snad někomu nebral národní hrdost - to je to poslední, co bych si přál, přísahám na holý pupek!  

 

Tak třeba uznejte – kolik znáte světoznámých Belgičanů, Finů, Indů, Číňanů či Jihoafričanů?  Pokud si na nějaké vzpomenete, budiž jim přiznán status světoznámé osobnosti. Zrovna tak  bychom se na světoznámé Čechy měli zeptat spíš nějakého Belgičana, Fina, Inda, Číňana či Jihoafričana – pokud někoho vyjmenují, nechť je zapsán do síně slávy světoznámých Čechů. Jestliže třeba někdo z nich sledoval poslední olympiádu v Soči, je docela možné, že si zapamatoval Martinu Sáblíkovou. Zopakovala svůj úspěch z předposlední olympiády, byla  v jedné disciplíně opakovaně nejlepší na světě, dosahuje takové výsledky stabilně po celou řadu let, dokonce na rozdíl od Němky Pechsteinové bez dopingu – ano, je velmi pravděpodobné, že jde o světoznámou Češku nejen v Česku.

 

Ale upřímně – koho jinde ve světě už zajímá, kdo z našich získal stříbro či bronz?  Zajímá snad běžného Čecha, kdo získal stříbrnou medaili v sáňkování nebo bronzovou v curlingu? Či jestli nějaký Švýcar či Španěl dojel třetí či pátý? A když půjdu ještě dál - víme, na kolikátém místě v tabulce národů se umístila Belgie a zajímá nás to? Zajímá snad průměrného Belgičana, kolikáté bylo celkově  Česko?  A proč by mělo? Takže světoznámost mezi národy přiznejme aspoň na chvíli Rusům – jednak proto, že dokázali uspořádat nejdražší a nejmegalomanštější olympiádu všech dob, a jednak proto, že na ní posbírali nejvíc medailí. A buďme rádi, že svou světoznámost na ní potvrdila i Češka Martina Sáblíková. Eva Samková k ní možná nakročila, ale dejmě jí ještě čas se v ní skutečně usadit. Přejme jí to, ale pokud se to už znovu nepovede, nevěšme hlavu.

 

Hrdost národa se dá totiž pěstovat i jinak, než přes světoznámost všelijakých místních celebrit  za každou cenu – mnohem spolehlivější je třeba tradiční všudypřítomná lidská slušnost, kultivovanost, kulturnost či pohostinnost.  A nejen doma – osvědčené Masarykovo „nelhat a nekrást“ by došlo jistě uznání i ve světovém měřítku.  Výrobu  „v Česku světoznámých“ osobností pak přenechejme těm, kteří potřebují  pro svou českou duši berličky.

 

Co si budeme povídat  – skutečná hrdost o berličkách nechodí, ani ta národní...

 

 

Praha, 27.2.2014

 

 

http://www.youtube.com/watch?v=yrme-KRBvzk