FU©K

 

FU©K

 

Tváře, samé tváře, nezúčastněné, zamračené, ustarané, telefonující. Sám mezi davem lidí. Téměř všichni jsme v tom davu sami – ne jako vlaštovky v hejnu, které křižují vzduch, ale přitom se bedlivě pozorují a téměř současně mění směr, vědomy si své sounáležitosti. Nejsou samy, jsou spolu, vědí, že přežijí jen spolu.

 

I lidé mohou přežít jen spolu, ale už dávno to nevědí. Nezajímá je,  jak se má ten druhý, jak se mu vede. Otázky ztratily svůj obsah, pozdravy ztratily svůj obsah. Nikdo nepřeje skutečně dobrý den tomu, koho zdraví. Je mu putna, jestli  za hodinu se stane dotyčnému něco zlého a bude mít špatný den. Vždyť jde jen o pozdrav. Takže o nic. Vyprázdněný rituál, fráze, zbytečná věc. Někteří už ani necítí potřebu zdravit. Možná jsou jen pragmaticky napřed. Proč mluvit bez obsahu, lepší je nemluvit vůbec.

 

Kultura. Patří zdravení ke kultuře? Jak se to vezme. Léta jsem jezdil výtahem v Národní galerii. Nastoupit do výtahu a pozdravit nepatřilo právě k většinovým zvyklostem tamních zaměstnanců. Dokonce ani odpovědět na můj pozdrav. Považoval jsem to za nekulturní. Může být kurátor uměleckých sbírek nekulturní? Možná jsem to já, kdo nepochopil, že pozdravit druhé už dávno nepatří ke kulturní výbavě moderního člověka?  

 

Nezájem o druhé. Nejsem lepší. Sotva si všimnu, že na naší chodbě zase někdo zemřel. Lidé se rodí a umírají. Zdravím se se všemi, ale když někdo umře,  žádný pozdrav mi nechybí. Až na výjimky, samozřejmě. S některými se zdravím tak nějak jinak, ještě s obsahem. Ale těch moc není. Nevím, možná je to moje vina? Nebo těch druhých, s nimiž se zdravíme bez obsahu? Asi má i jejich. Nemám ale potřebu ten obsah hledat, něco na tom měnit. Jsem produktem své doby. Stačím jen na některé obsahy, ne na všechny. Už tak ani ty, o které stojím, nestíhám. Ne, nestěžuji si, jen pojmenovávám. Většinou ani nepojmenováváme, nemáme na to čas. I na pojmenování se musíme zastavit, já to právě udělal. Ve spěchu, je to jistě znát. Myšlenky nemám čas třídit, píšu je, jak mi naskakují. Snad si to někdo přečte. A třeba se i zamyslí.

 

No a co, i když se zamyslí, k čemu to bude? K čemu je dobré, když se někdo zamyslí nad kulturností? Stane se sám kulturnějším? To těžko. Zůstane stejným, jako je. Zrovna tak jako ten, co to číst ani nebude, anebo ten, co to číst sice bude, ale stejně se nezamyslí. Nebo jako já sám.

 

Exhibice. Všichni tu exhibujeme. Na tom nic není, na každé exhibici se exhibuje. Proto ještě člověk nemusí být exhibicionista. Exhibuje nejen ten, kdo něco vystavuje, exhibují často i návštěvníci. Mnohdy dokonce víc, než vystavující sám. Všimli jste si někdy, jak se někteří návštěvníci vernisáží či výstav předvádějí? Jak mají potřebu vypadat znalecky? Pochybuji, že nějaký malíř, básník, skladatel má opravdovou potřebu slyšet znaleckou kritiku. Pochvalu chce slyšet, uznání, radost návštěvníka – sám sobě si je dostatečným znalcem. Nepotřebuje, aby mu jiní říkali,  co má dělat líp. Ví to případně sám.  Vždycky chce všechno udělat líp – udělá to stejně ale jenom tak, jak to udělá. Buďto to líp neumí anebo se mu prostě nechtělo. Proč ho kvůli tomu trápit.  A kdo neví, jak se co dělá, ať si to vygoogluje – to přece není žádný problém. Proč by to měl googlovat někdo za něj. A nevěřte akademikům. Vědí často stejný prd, jako vy. Jenom ho umí líp nafouknout do balónku a převázat mašlí, někdy ani to ne.

 

Objektivní kritika v umění stejně neexistuje. Řemeslo je možné objektivně kritizovat, to má pravidla, umění ne. Kolik skvělých uměleckých děl má řemeslné vady, kolik gramatických rýmů najdete třeba u Goetha. Ten by to tu schytal! Kdyby se ovšem jmenoval jinak. Tak vypadá „odborná“ kritika – už jste někdy četli, že by někdo strhal Fausta kvůli gramatickým rýmům? Nebo kohokoli jiného z „nedotknutelných“, třeba Shakespeara?

 

Umělcem je totiž každý, kdo se za něj sám prohlásí. Za sto let už ne. Ale to nám všem může právě teď být fuck, pardon, je tam překlep, má to být fuk.

 

 

Praha, 6.12.2014

 

 

https://www.youtube.com/watch?v=X3i4mVo9tIs