Maturita

Píše se rok dvoutisící čtrnáctý a měsíc čtvrtý. Čtvrtý měsíc, duben prokletý, ohavná předzvěst nevyhnutelného … MATURITY! To slovo děsí studenty všechny již od prvního roku středních škol. Mezi těmi, kdo už jí prošli, vtipně nazývaná „zkouškou dospělosti“, kterýmžto názvem chtějí se vyzdvihnout nad chudáky, které ještě čeká.

Od roku prvního středních škol a gymnázií kantoři nejhoršími jmény studentům spílají za špatný člen v jazyce německém, chybný rok v hodinách dějepisných, nebo snad, nedej Bože, záměnu výrazů květu a okvětí v hodinách biologických.

Jak čas běží a žáci stále zájem ni pramalý nejeví, chování učitelů se záhadně mění. Zatímco dříve vyhuboval učitel dějepravy za špatné datum sjezdu II. internacionály, v ročníku čtvrtém už bezmála v modlitbě klečí před studentem, aby Karlík tento, dříve jen Lump či Neřád nazývaný, alespoň roku upálení Jana Husa vzpomenul. Žák nakonec, vida prosebného výrazu učitelova, mysl svou do obrátek vyžene a po minutě přemýšlení usilovného přec na rok čtrnáctistý patnáctý vzpomene.

Tak čas se chýlí k osudnému týdnu zkoušek ústních i testů písemných nelítostných. Žák však stále nedbá naléhavosti situace, ni si nevšímá nervózních učitelů svých a celou svou myslí se obrací k záležitosti pro studenty o mnoho důležitější.

Maturitní ples je záležitostí bezmála kultovní a pro studenty takřka nepostradatelnou. Dívky v tu dobu v nadýchaných šatech vidět se nechají a chlapci rekordy v množství požitých nápojů alkoholických překonávají. Je to ukázka krásy dívčí a výdrže chlapecké, na kterých toliko ve společenském životě záleží. Pak však ples skončí a teprve tehdy závod opravdový začíná.

Nelítostný závod s časem bez skrývání tehdy ve škole propuká, neboť jediné, co dál na studenty čeká, je právě maturita ta prokletá. V tu dobu teprv se oči do kantorů zaklesnou a uši od muziky odloučí a učitelům těm maratón začíná, aby vědomosti všechny ze čtyř let do měsíců dvou srazit se pokusili. Nastává tehdy těžký čas a dvěma frontám, dříve nepřátelským, jakéhosi příměří se dostává.
Je to však teprv ten týden prokletý, kdy skutečné spojenectví mezi nimi vzniká. Kantor tehdy při zkoušení ústním snad i bezděky napovídat se pokouší a při testech písemných, poznámkami podivnými o počasí, správnou odpověď ze zeměpisu radí.

Není pak většího oddychu pro studenty i profesory jejich, když ten týden útrap náhle skončí. Tehdy kantoři i se studenty svými u piva sedají a ohrané fráze, jako každý rok pronášejí: „Karlíku, Karlíku, vy jste mi tedy dal.“ Opakují, aby jim student vždy odpověděl větou ověřenou: „Ještě, že vy jste byl mým lektorem, jinak těžko bych na Komenského vzpomenul.“