STRACH MÁ VELKÉ ZUBY

STRACH MÁ VELKÉ ZUBY

Po několika dnech svíravého pocitu okolo žaludku z nadcházející zubní prohlídky, mohla jsem si dnes zase oddechnout a těšit se na chvíle a dny příští.
Kdykoliv se totiž objednám k zubaři, přestávám s blížícím se termínem žít a jen živořím a vegetuji. Den před dnem ,,D“ dostávám obvykle žaludeční a střevní problémy a zvažuji, zda tento zdravotní problém nepřehluší objednanou zubní prohlídku, kterou přeci mohu přeobjednat na jindy. Tentokrát si mé tělo vyrobilo ještě zajímavější únikový problém. Začal mě bolet jakýsi úpon v třísle, o jehož existenci jsem neměla doposud ani ponětí. Dokázal mi chůzi zkomplikovat tak, že jsem samozřejmě začala přemýšlet, zda bych raději neměla objednaného zubaře vyměnit za akutního ortopeda.
Ráno moudřejší večera. S těmito slovy jsem uléhala a doufala, že ráno nebudu moc ani vstát z postele. A manžel mě bude muset odvézt na ortopedii.
Nastal den ,,D“, vstala jsem z postele a po bolesti v třísle nebyla ani památka. Pro jistotu jsem zkoušela pár zatěžkávacích pozic a prvků, od banálního pokrčení nohy až k provazu a rozštěpu, a stále nic. Bylo mi jasné, že zubař vyhrál.
Vzala jsem si peníze, kapesníček a kartičku od pojišťovny, kterou stejně nikdy nepotřebuji, jelikož mě za ta léta v zubní ordinaci dobře znají. Zpravidla místo pozdravu se mě rovnou paní doktorka ptá, jestli budu chtít injekci. Myslím, že kromě dětí a mě tam nikdo nepředvádí tak vystrašené divadýlko. Fakt si nemůžu pomoci.
Po usednutí do křesla se snažím s paní doktorkou komunikovat, někdy i rádoby vtipně, ve snaze maskovat abnormální strach. Tím myslím ještě větší, než o kterém ona ví. Vtípky typu, že si nechávám dát injekci i na samotnou prohlídku už dávno ztratily své kouzlo. Stejně si ho neodpustím. Každé prodloužení času od usednutí až k otevření úst se hodí.
Dnes jsem se paní doktorky zeptala, jestli by mi rovnou raději místo prohlídky nemohla udělat rentgen, že tam přeci stejně vidí všechno přesněji.
Jelikož jsem měla rentgen před rokem a pojišťovna ho proplácí až po dvou letech, nezbylo mi než se podvolit osudu. Pevně jsem sevřela madlo křesla jednou rukou, druhou rukou jsem pevným stiskem téměř vyždímala již dostatečně potem promáčený kapesník. Otevřela jsem ústa a zavřela oči. ,,Foukátko, drátek a zrcátko“ se pomalu šinuly od jednoho zubu k dalšímu. Po každém zkontrolovaném jsem si odfoukla i já. V momentě, kde se všechna tahleta udělátka zastavila na delší dobu, polil mě horký pot. Naštěstí se vždy zase rozeběhla po mé ústní dutině dál.
,,Tak ženská, co plašíte?“- pravila paní doktorka na závěr.
,,Nic tam není, dásně v pořádku, žádný kaz, dobře čištěné... Tak zase za půl roku.“
Strašně se mi ulevilo, poděkovala jsem a odcházela jsem sice jako vždy tak trochu s ostudou, ale vzhledem k tomu, že už se z toho stal běžný rituál, stydím se už daleko méně. Hlavně jsem ráda, že mám zase na půl roku pokoj.