O DOBĚ

O DOBĚ

Nežijeme právě v nejlepší době. Tak to nevnímají jen škarohlídi, ale i já, který škarohlíd rozhodně nejsem. Nejsem ale ani slepý a oči si také nechci zakrývat. Hodnota člověka se dnes převážně měří žokem peněz, na jakém sedí, z televize a rádia na nás v jednom kuse křičí a hihňají se celebrity, kdepak nějaké osobnosti! O těch ani pořádně nevíme. Tedy ne, že by nebyly, je jich kolem nás stále víc než dost, ale víme jen o těch, které jsme měli možnost poznat takříkajíc osobně při nějakém pravidelném či spíše náhodném setkání anebo se po nich sami chceme nějak pídit. Do mainstreamu skutečné osobnosti jaksi nepronikají nebo jen v homeopatickém množství -  jdou totiž špatně na odbyt, nekoukají z nich příliš korunky. Mainstreamové sklady jsou narvané k prasknutí žádanějším zbožím – popovými zpěváky, fotbalisty, hokejisty, kuchaři, misskami, modelkami, baviči, seriálovými herci, no zkrátka samými hvězdami a hvězdičkami. Ty sice pěkně blikají, ale moc nezahřejí, co si budeme povídat. Pochází od nich jen takové studené světlo a tmu moc neprozáří, spíš jim naopak vyhovuje, aby byly samy co nejvíc vidět.

Někdo mi namítne, ať jsem rád, že žiju právě dnes a tady, že mám svobodu, co jíst a dokonce i pít, kde bydlet, nesviští kolem mne střepiny a kulky a nikdo se mi nesnaží oddělit hlavu od krku. Nu což o to, já jsem za to rád, ale jaksi mi to nestačí. Kromě abstraktní svobody by se mi líbilo žít i v právním státě, kde se spravedlnost neodvíjí právě jen od velikosti peněženky, kde je demokracie skutečnou vládou lidu a ne simulakrem pro vládu kleptokracie  a korporací nad lidmi. Jsem rád, že nežiju v oblastech, kde nebožáci nemají co jíst a pít, případně ani kde bydlet, ale nelíbí se mi, že je to naše část světa, která tyto oblasti v takové bídě systematicky udržuje a dělá si z nich zkušební polygony pro své sofistikované zbraně, rozdmychává různé bratrovražedné řeže jen proto, aby bohaté korporace mohly kořistit z tamních surovinových zdrojů. Nelíbí se mi, že mezinárodním právem se oháníme jen tehdy, když se nám to hodí, a jindy neváháme ho arogantně ignorovat a podupávat. Nelíbí se mi pokrytectví, s jakým odsuzujeme nedemokratické režimy, ale jen ty, které nejsou ochotny hrát podle „našich“ not. Jiné krvelačné diktátory, a to i ty ryze středověkého ražení, jako například v Saúdské Arábii, naopak podporujeme, protože jsou s našimi korporacemi zadobře. A že podporují mezinárodní terorismus ohromnými finančními injekcemi, to taktně či spíše takticky zamlčujeme. Jak bychom asi vysvětlili, že verbálně potlačujeme něco, čemu sami pomáháme na svět. Nelíbí se mi, že člověk, který odhalil zrůdnost nechutné a pro demokracii nebezpečně zhoubné americké špiclovací mašinérie, a to nejen vůči vlastním občanům, ale i vůči spojencům, nebyl prohlášen za amerického národního hrdinu, ale musí se skrývat v cizí zemi, aby si uhájil holý život proti těm, kteří sami sebe vytrubují a dokonce agresivně vnucují jiným za vzor demokracie.

Nelíbí se mi, že jsme materialismus dovedli až do extrémně přízemní praktické podoby namísto očekávaného tvůrčího osvobození duchovního potenciálu člověka. Co se úplně nepovedlo  předchozímu režimu formou direktivních příkazů a zákazů či pronásledováním svobodně myslících, to se mnohem lépe daří nyní diktátem peněz. Veřejnoprávní média šíří kýč a oblbující popkulturu v čím dál větším množství i poměru, stejně tak jako zkreslené a tendenční informace, o nějaké jejich nezávislosti na kleptokracii v establishmentu a zájmech finančních magnátů si můžeme nechat tak leda zdát.

Nejsem příznivcem starých pořádků, nejsem ale příznivcem ani těch současných. Nestýská se mi po tom, co tu někdy za mého života bylo, snad až na krátké opojné nadechnutí Pražského jara. Těším se ale na to, co tu za mého života nebylo a není, ale ještě snad bude. Kdo se pozorně dívá nejen kolem sebe, ale i kousek dál, a vnímá tiché i hlasitější šelesty,  ten ví, že doba už je zase v pokročilém stadiu těhotenství.  Věřím, že to, co porodí, nebude opět jen další zrůda či zrůdička, ale něco opravdu sympatického a milého, co si budeme chtít hýčkat. A přeju si, abych neumřel dřív, než budu mít možnost alespoň vidět, jak se to dere na svět.   

Praha, 17.2.2015

František Kupka: Peníze (Paříž,1902)