NÁLEPKY

 

NÁLEPKY

 

Produkt se vyrobí, obalí, opatří nálepkou a je z něj zboží. Každý si může přečíst, co obsahuje, z čeho se skládá. Když to je póvl, napíše se složení tak, aby bylo čitelné jen přes lupu, protože kdo by nosil s sebou do krámu lupu, že? Případně se to označí různými kódy, aby se v tom pokud možno jen prase vyznalo, a prase přece do obchodu nechodí, pokud ho tam nedovezou už jako součást jiného zboží, jenže to už je mu pak stejně šumafuk. Pro prosťáčky se pak nálepka opatří ještě zdaleka viditelným přídomkem POCTIVÝ nebo DOMÁCÍ, STAROČESKÝ  či  TRADIČNÍ, to se totiž nemusí nijak dokazovat a je to přitom taková  osvědčená hypnotická formule, která dobře zabírá na zákazníky. Neboť my lidé jsme v podstatě docela průhlední a v lecčems se sobě podobáme jako vejce vejci, ačkoliv si každý o sobě myslíme, jaká právě ten který z nás je naprosto jedinečná individualita.

 

Zkrátka obsah si pořizujeme často ne kvůli němu samotnému, ale kvůli nálepkám. Tentýž výrobek s nálepkou, kterou jsme si zamilovali, nám kupodivu chutná mnohem líp, než kdybychom si ho pořídili bez ní. Prostě bez nálepek bychom byli ztracení, už bychom bez nich stěží dokázali žít.

 

Možná proto se tak rádi nálepkujeme i navzájem. Už od malička – tam ten je zlý, já jsem hodný, on je blbý, já chytrý.  Tedy alespoň z mého pohledu se ty nálepky tak jeví, z pohledu toho druhého se vybarvují kupodivu většinou zcela opačně. To už je tak nějak přirozenou vlastností těch lidských nálepek, že mění svou informaci podle toho, kdo se na ně zrovna dívá, respektive kdo je právě na toho druhého lepí. Všichni na kdekoho lepíme své nálepky a kdekdo je naopak lepí na nás. Smějeme se těm polepeným, ale přitom v zrcadle vůbec nevidíme, jak oblepení mnoha vrstvami nálepek jsme my sami. Občas nám nějakou nálepku někdo vlepí provokativně přímo do ksichtu, ovšem tím si ten nálepkující rovnou říká o to, abychom mu jednu vlepili. Buďto doslova nebo aspoň obrazně. A sotva se otočí, hned mu pro jistotu nalepíme něco i na záda, ať jsme si kvit.

 

Těm, kteří se kolem nás jen tak mihnou, připlácneme nálepku a už se o ně dál nestaráme, zmizí nám z očí a časem vybledne i ta naše nálepka na nich. Jindy nemáme čas si nějakou nálepku sami vyrábět a tak si ji jen od někoho vypůjčíme, abychom v tom nálepkování náhodou nezůstali pozadu. Koneckonců je to pohodlnější než se namáhat s rozborem skutečného složení dotyčné osoby. Často už jsme také členy různých klubů, kde už jsou ty nálepky pro příslušníky jiných klubů předem předtištěné a tak nálepkujeme trochu jako na běžícím páse. A jsme také stejně automatizovaným způsobem sami nálepkováni. Lepiče nálepek z jiných klubů zcela přirozeně nemáme rádi, ale na druhou stranu jsou nám pořád milejší, než ti, kteří se k žádnému klubu otevřeně nehlásí. Protože pak jsme zbytečně bezradní, jakou nálepku jim nalepit, to jsou zkrátka potížisté. Na ně se pak hodí takové ještě odpudivější nálepky, které na dotyčné vyvrhele, nepatřící tam ani tam, lepí členové všech řádně rozlišených klubů zpravidla ve vzácné shodě. Protože kdo není s těmi druhými a přitom ani s námi, to je ten nejhorší zakuklenec, kterému ani náhodou nesmíme dovolit vetřít se do naší přízně, to by mohla být pátá kolona a ta je nejvíc nebezpečná.

 

Jsou ale i nálepky, které si s oblibou lepíme na sebe my sami – například SPRAVEDLIVÝ, SLUŠNÝ, NESTRANNÝ, HODNÝ, ROZUMNÝ apod. Jenže tyhle nálepky jsou tak průhledné, že druzí pod nimi vidí prosvítat úplně jiné nápisy, například  BLB, NÁFUKA, HOVADO, DEBIL, POKRYTEC a mnohé další. Ještěže ty prosvítající nálepky  zpravidla na sobě sami nepozorujeme, takže co oko nevidí, to srdce nebolí, jak říká jedno moudré přísloví.  Nejlíp se mají ti, kteří se o své nálepky ani nestarají, těm je zkrátka nálepkování od druhých putna a žijí si svůj ničím nerušený spokojený život, aby nakonec zemřeli ve sladké  a blažené nevědomosti. Jiní se ale svými nálepkami trápí, pokud se o některých z nich dozví. Chtějí je ze sebe za každou cenu strhat nebo je alespoň přelepit, ale čím víc se o to snaží, tím hůř to jde, naopak na ty své nálepky ještě víc upozorní i ty, co by je jinak ani nečetli.  Mnozí z nich navíc nepochopili, že i cizí nálepka může mít někdy svou informační hodnotu a že nejlépe se pak dá odstranit, když se zapracuje na změně vlastního složení a ona se někdy i sama časem odlepí.  Je to ovšem proces namáhavý a dlouhodobý a k tomu bez záruky úspěšného výsledku, takže i většina těch, co se o to pokusí, to stejně nakonec vzdá nebo zůstane přinejlepším na půli cesty a ty částečně povolené nálepky na nich pak ještě dlouho povlávají.

 

Ovšem ani námi vyrobené nálepky často neodpovídají přesnému složení těch, na které je lepíme. Jednou jsme si kousli do hořkého a buch!, už jsme výstrahu o té své neblahé zkušenosti na někoho plácli, aniž bychom zkusili kousnout si třeba z  jiné strany. Kdo by se tím taky zdržoval, zvlášť v dnešní hektické době, kdy toho chceme ochutnat tolik, že se to ani v jednom životě stihnout nedá, že? A jenom hlupák by se nechal napálit dvakrát.

 

Někdy se tak ovšem připravíme o sladké potěšení, které můžeme zažít, když někomu dovolíme, aby nás sám přesvědčil o tom, co skrývá uvnitř, nehledě na nálepky, které na něj druzí nebo my sami už kdysi nalepili. Občas, jen výjimečně, je osud chytřejší než my a nastrojí nám léčku, kdy nějakou podivnou souhrou náhod ty nálepky z někoho v jednu chvíli setře a my překvapeně zjistíme, že se pod nimi skrývá obsah velmi podobný tomu našemu. Vždyť zpravidla ani my nevíme, jaká nálepka nám samotným odpovídá nejlíp – sami se totiž ochutnat příliš neumíme a bez dovolení, aby nás ochutnali druzí nebo bez jejich ochoty nás ochutnat i navzdory výstražným nálepkám, to ani nemůžeme zjistit.

 

Ať tak či tak – co se občas zkusit vykašlat na nálepky a najít odvahu k vlastnímu zvídavému ochutnání těch druhých? Vždyť jednostranná strava škodí harmonickému zdraví a časem přivodí i jeho nevratná poškození, i kdyby byla oblepena těmi nejlákavějšími nálepkami.   

 

 

Praha, 9.4.2015

 

https://www.youtube.com/watch?v=cmuPWlSx5i4