Podzimní hladinka splínu

Na podzim všechno padá. Listí na zem a splíny na moji hlavu. V takových dnech se zavírám doma a piju víc než normálně. Moji přátelé říkají, že se z toho pití jednou poseru, příbalový leták říká, že se uklidním a já neříkám nic, protože si vždycky spálím jazyk. Čajů na uklidnění mám doma celou řadu. Před návštěvami je schovávám, protože už jednou se mě někdo ptal, kterou že jsem to vykradla lékárnu.

            Coby polovičního asociála mě v sobotu večer nikdo nikam nepozval. Mě to vyhovovalo, stejně jsem si potřebovala odpočinout a knížka a čaj mi sice nebudou šeptat do ucha, že mají volný byt a že se jim líbím, ale to mi nevadilo. Dala jsem vařit vodu a pomalu, s posvátnou úctou jsem otevřela skříňku v kuchyni. Prázdno. Jenom v rohu malá pavučinka. Moje čaje zmizely.

            Rozrazila jsem dveře svého pokoje. Popadla jsem mobil. Máma má dneska noční. Máma bude vědět, kde moje čaje jsou.

„Mami, kam zmizely všechny moje čaje? Víš, ty jak byly v té skříňce vedle koření?“ mozku začalo docházet, že mi v žilách nekoluje pravidelná dávka výtažku z bylin a vydal pokyn hlasu, aby zněl trošku hystericky.

„Odvezla jsem je s sebou. Miláčku, víš, přijde mi, že je poslední dobou piješ moc. A všeho moc škodí.“

„Mami! Ale já je potřebuju!“

Máma mi ještě udělala krátkou přednášku, že prý v takovým množství to stejně nemůže být zdravé a zavěsila. Podívala jsem se na hodiny na stěně. Bylo sedm. Lékárna zavírala v šest. Vytočila jsem ještě jedno číslo. Ondra. Bydlel nedaleko, v malém bytě obklopený plyšáky, příležitostně psal a hlavně plně chápal moji závislost na čaji. Byl na tom totiž podobně. Trpěl depresemi a tak se, podobně jako já, zásoboval svoji drogou. Všemožnými léky, které slibovaly, že ho těch depresí zbaví. Nezbavily. Doufala jsem, že doma něco má.

„Ahoj Ondro, prosim tě, nemáš doma čaj?“

„Proč bych měl mít doma čaj?“

Po vysvětlení situace jsem na druhém konci aparátu slyšela zvuky. Otvírání a zavírání dvířek.

„Ne, mám tu akorát kafe. Víš co, počkej doma, já něco vymyslím, jo?“

Přišel. Ve světle žárovek na chodbě se leskla jeho pleš, která ostře kontrastovala s dlouhým černým kabátem. Kdysi prý vlasy měl. Vážně. Vytrhl mi z rukou list jedné z květin, který jsem z nouze začala žvýkat. Díky mámině posedlosti květinami by se v bytě nenašel jediný parapet, který by se neprohýbal pod tíhou květináčů. Vylovil z kapsy džínů průhledný pytlíček plný drcených bylinek.

„Paní pod náma něco měla. Měla bys mi poděkovat. Běhal jsem po celým domě jak magor a ptal se, jestli někdo nemá ten tvůj blbej čaj. Bojím se, že teď budou před dveřma čekat felčaři se svěrací kazajkou.“

„Dáš si aspoň kafe?“

„Dám. Díky.“

Seděli vedle sebe u stolu v kuchyni. Moje úzkost a svírání na hrudi z nedostatku čaje pomalu mizely a nahradil je spálený jazyk. Ondra si vyloupl do dlaně z platíčka jeden z prášků, vložil si ho do úst a zapil vodou.

„Blbej podzim,“ neodpustil si, když na stůl položil na ex vypitou sklenici. Vypadal unaveně.

„Pak budou Vánoce. To si nevybereš,“ dívali jsme se oknem ven na strom, kterému někdo přebarvil listy na oranžovo a žluto. Na podzim prý přibývá depresí a sebevražd. Ubývá slunečního svitu. Ondra po chvíli z kapsy kabátu vytáhl malé plyšové slůně, vysvětlil mi, že to slůně je u něj nové a s ostatními si zatím nerozumí. Potom odešel i se slůnětem, já umyla hrnky a spolu se spáleným jazykem na mě padly splíny, jako každý rok, kdy jsem pila víc než normálně. Přemýšlela jsem, proč jsem se vlastně taky nezeptala někoho ze sousedů, jak moc těžké asi musí být vloupání se do lékárny a kam jsem dala tu černou mikinu s kapucí…