Úsměvná vzpomínka

Známe to myslím všichni. Stačí pár tónů určité písničky a vybaví se nám vzpomínky s ní spojené. Občas se jedná o vzpomínky příjemné, občas je to horší. Mně se ale dneska vybavila jedna z těch lepších - spíš úsměvnějších - vzpomínek.

Seděla jsem za stolem a mořila jsem se se seminární práci. Deadline klepal na dveře, práce pořád mraky.. A tak jsem si řekla, že se pokusím uvolnit stres pomocí hudby. Vybrala jsem si náhodný playlist a nechala se unášet melodií prvních písní. Najednou však zazněly tóny mně dobře známé. Enrique Iglesias - Maybe. Tu písničku jsem poznala hned. Když mi bylo 14 let, hrozně se mi líbila. Asi to bylo i tím, že jsem ji měla spojenou s jednou táborovou příhodou.

Byl večer, nad chatkami blikaly první hvězdy a všichni jsme se děsně těšili na večerní diskotéku. Skvělá hudba, parádní atmosféra a všichni táboroví "kořeni" na jednom místě. I když jsem byla nemocná, nenechala jsem si takovou podívanou ujít. Rýma nerýma, musela jsem tam být!

Neproběhly sice tak velké přípravy, jak bylo zvykem o pár let později - make-up, lak na nehty, řasenka.. Ale snaha byla. Žhavě jsme v chatce s holkama debatovaly a vybíraly vhodný outfit - což bylo fakt těžký, protože ve skříni měly převahu tepláky a gumáky. Nakonec jsme si stejně popůjčovaly trička a tílka jedna od druhé a mohlo se vyrazit.

Blikala světla, svítily svítící náramky, hudba hrála... A tak se šlo pařit. Pochopitelně to byla jen taková ta nevinná dětská zábava bez alkoholu, cigaret a lásek na jednu noc. A právě v tom byla nejkrásnější.

Když zazněly první tóny ploužáku Maybe, všechny jsme se stáhly  z parketu na kraj a jako supi čekaly , jestli se mezi hloučkem táborových borců najde nějaký, který se odváží požádat nás o tanec.

Věřte tomu nebo ne, našel se. Jmenoval se Kuba, všichni mu říkali Kolozub, protože měl abnormálně obří přední chrup, ale mě to nevadilo. Zahořela jsem nadšením  a s radostí ho doprovodila na taneční parket. A jak jsme tak kroužili, tak mi nesměle zasunul ruce do kapes od kalhot. Paráda. Boží pocit.

Potom jsem ale postřehla jeho vyděšený výraz a v tom mi to došlo. Celý večer jsem právě do zadních kapes cupovala použité kapesníčky, jelikož koš nebyl k mání. Rýma je holt rýma. A tak jsem čekala, co bude. Kuba byl ale pravý gentleman, pousmál se a ruce nechal na svém místě.

Jo.. Ne vždy smutná písnička znamená smutnou vzpomínku!