Z vesnice do Prahy a zpět

Když se řekne Praha, každému z nás se může vybavit něco jiného. Někdo v tomto pojmu vidí možnosti, zkušenosti, budoucnost. Jiný zase naopak odpor, pouze nekonečné davy lidí, hluk a absenci soukromého života.
Já sama nevím, ke které straně patřím. Dříve jsem se vždy chtěla Praze vyhnout. Jako vesnické dítě jsem si nedokázala představit život v tomto městě, které má přesně tisíckrát více obyvatel než místo, ve kterém jsem doposud žila (tedy pokud obě čísla zaokrouhlíme dolů, jedno na tisíce a druhé na miliony).
Mnoho vrstevníků i nevrstevníků uvažuje zhruba podobně, jako jsem uvažovala já v té době. Co když se nenaučím žít mezi davy? Co když nebudu v noci moct spát kvůli hluku velkoměsta? Co když se ztratím po cestě do práce, protože zapomenu doma svou mapu?
Ovšem nyní, po půl roce života v Praze a získání zkušeností už vím, že v davu lidí snadněji zapadnu se svou výstředností, a nikdo se po mé červené hlavě nedívá, tak jako se dívali lidé z vesnice. Také vím, že hluk velkoměsta není o mnoho horší než dvě kočky peroucí se v noci pod mým oknem, a tudíž usínání není žádným velkým problémem. A také, že mapy již dnes používá málokdo, takže stačí pořídit si slušnější GPSku, nebo se naučit anglicky. Často vám totiž cestu vašeho cíle daleko lépe vysvětlí cizinec, než člověk, který je zde rodákem.
K přestěhování do Prahy mě přiměla škola. Naše hlavní město je skutečně plné možností pro studenty v jakémkoli oboru. A důležité je, že v Praze jsou lidé tak nějak více samostatní. Dojet z vesnice do vesnice je pro mnohé problémem, ačkoli cesta trvá méně než patnáct minut. Kdežto v Praze je na denním pořádku cesta trvající hodinu, a to jen z místa pobytu na pracoviště či do školy.
Mnozí se také obávají toho, zda platí pořekadlo: „V Praze je draze.“ Má věčně prázdná peněženka mě sice láká k tomu, abych napsala, že ano. Ovšem ona bývala prázdná i během mého života na vesnici.
Rozhodně jsou zde lépe ohodnoceny veškeré pracovní pozice. Tedy pokud člověk za některé věci platí více než v menších městech, vrátí se mu to s nejbližší výplatou.
Zásadní problém vidím v tom, že za dobu, co zde žiji, se ze mě stal líný člověk. Na vesnici, ujel-li mi autobus, čekala jsem i několik hodin na další. A proto ranní dobíhání spojů do školy sloužilo dlouhá léta jako pravidelná rozcvička.
To však ve městě s MHD nehrozí. Člověk si tak jde vycházkovým krokem na zastávku a říká si: Ještě mi zbývá dva a půl kroku, měl bych přidat, nebo čekat dvě minuty na další autobus? Samozřejmě, že nechá spoj odjet a pak se rozčiluje nad tím, že druhý nejede za dvě minuty, ale až za dvě minuty a třicet vteřin.
A podobné je to s nakupováním. Nakupovat dvakrát do týdne zásoby na několik dní a muset do nejbližšího obchodu absolvovat cestu autem trvající deset minut se mi nyní zdá jako noční můra. Nakupuji zásadně potraviny na půl dne, protože obchod mám dvacet metrů od bytu. A to včetně výškového rozdílu , protože bydlím v prvním patře.
Člověk ve velkoměstě zkrátka zleniví natolik, že je ochoten utratit o deset korun více za chleba, protože ten zlevněný je až v obchodě přes ulici, a to jsou celé dvě minuty chůze.
Tedy: Praha má jak své výhody, tak i nevýhody. Já osobně jsem si jistá, že po dokončení školy se chci vrátit na vesnici. Nejde o to, co v Praze je, ale o to, co tu není. Vesnický život mi zkrátka chybí. Stýská se mi po ranním dobíhání autobusu. Chybí mi nadávání na nestartující auto, když se mi v zimě v půlce týdne vysměje prázdná lednička.
Život v Praze není zlý. Jen není určen každému. Stejně tak, jako ne pro každého je lehké žití na venkově.