Happy End?

7563 dní přesně. Přesně tak dlouho poté se to stalo.

Ležela v cizí posteli, nahá, naplněná, prchlivá vášeň nemilosrdně rychle ustupuje a o její uvolněné místo se perou neodbytné výčitky. Ačkoliv poprvé, už teď věděla, že ty neúprosné bodavé myšlenky, které rychle zaplnily každý centimetr čerstvě uspokojeného, vystřízlivělého těla, jen tak nevyžene.

Koukala do stropu. "Dáš si ještě něco?" protnul ticho mužský hlas. Tón hlasu jí najednou připadal tak neznámý a cizí a ještě prohluboval pocit provinění. Proboha, co to je?! blesklo jí hlavou. Věta opravdu hodná chlapa? Tolikrát o tom četla a teď je to tady, teď je to ona, kdo to profláknuté klišé žije. Dáš si JEŠTĚ něco? Rozuměj " to nej už jsem ti samozřejmě dal a jestli teda ještě něco chceš, než půjdeš..." Uf...

Posadila se hodně rychle a dala si záležet, aby k tomu, kterého si v noci pustila mnohem hlouběji, než je slušné, byla zády. Nepodívala se na něj. Možná si myslela, že když bude dělat, že tam není, opravdu nikdy ani nebyl. Zvedla ze země hromádku odhozených šatů a rychle se začala oblékat. Beze slova. Beze světla. Přála si být neviditelná a věděla, že není. Odešla mlčky, bez odpovědi, bez otočení, bez pozdravu, beze slov díků či výčitek. Po tmě za sebou zabouchla dveře. Nebo snad měla poděkovat? Mami, tohle jsi mě neučila...

Přesně 7563 dní poté kráčela městem, kolem čerstvě probouzející se ráno. Každý krok znázorňoval jednu imaginární tlustou čáru, kterou si kreslila za dnešním zážitkem a snažila se tak odkrojit ho z reality. Do cíle dojde skálopevně přesvěčená, že nic z toho se nikdy nestalo

Minula ranní tramvaj. Skrz okénko mžouralo pár opřených pospávajících lidí. Na té úplně poslední sedačce viděla sedět starší ženu, ve tváři si vezla alespoň 60 let zkušeností a ranního vstávání. Jejich pohledy se setkaly, žena se usmála a lehce kývla hlavou. Z toho gesta mrazilo a hřálo zároveň. Ona to věděla! Věděla, že ta ženská spěchající časným ránem prožila NĚCO a pohledem zkušené křičela : užívej si mládí a hlavně psssst...

Zastavila se. Byla v cíli. Tělem jí třásla zima chladného rozbřesku, ale zakázala si to připustit. To má za to. Stála a koukala na dvěře. Na ty dveře, na které včera společně všichni čtyři věšeli věnec plný adventní nálady. Najednou jí svět tady venku připadal tak zatraceně cizí. Moc chtěla za ty dveře, chtěla přejít přes ten práh. Přes ten práh, přes který ji přesně před 7563 dny přenesl. Najednou měla jasno.

Pohodila hlavou, naučeným pohybem zkrotila ofinu, z kabelky vyndala balíček kapesníčků, vysmrkala se. Na krk stříkla dávku svého oblíbeného parfému a rty přetřela jelením lojem. Ne že by něco maskovala, byl to prostě jen její obvyklý rituál. Vyndala klíče a odemkla ty správné životní dveře. Nestalo se přeci nic neobvyklého, jen další návrat jedné z maminek v čase vánočních večírků. Tak bytostně se těšila DOMŮ! Přesvědčená , že už nikdy...

Happy endy neexistují.

A nebo přeci jen....není tohle vlastně nakonec Happy end?