Chvála krátkozrakosti

Matkou se člověk nerodí, matkou se stává. Aby se žena matkou stala, potřebuje nejprve muže, otce dítěte. Jediná, kdo toto pořadí nemusela dodržet, byla Panna Maria, ovšem to se stalo jen jednou v historii a od té doby se to zatím žádné jiné nepovedlo. A to mě trochu na našem stvořiteli mrzí. Znám totiž spousty žen, které mohly být stejně skvělými matkami jako ona a přesto se jimi nestaly, protože je žádný muž neoplodnil, o Duchu svatém ani nemluvím. Když si uvědomím, že po světě běhá naopak velké procento žen, které jsou možná i několikanásobnými matkami a přesto bych je tímto posvátným jménem nenazvala, neboť si jej za nehet nezaslouží, dostanu se ve svých myšlenkách k zásadní chybě ve stvořitelově plánu. Myslel to asi dobře, ale víme, jak to pak s těmi velkými dobrými úmysly chodí. Já měla to štěstí, že jsem se matkou nakonec stala. Coby malá holčička jsem si sice vzorně hrála s panenkami, vozila je v kočárku, převlékala, přebalovala, vařila jim kašičky i polívčičky a snila o tom, že až budu velká, budu mít nejméně pět dětí a o všechny se vzorně postarám. Ale to nebyla vůbec zásluha mého zdravého rozumu či vývoje. To byla čistá genetika. Dnes vím, že to byl jen normální pud, který mají holčičky od prapravěků v sobě geneticky zakódován. Nebylo v tom žádné přemýšlení o tom, jak těch pět dětí vůbec zvládnu počít, odnosit, porodit, vypiplat i uživit. V těch představách chybělo dokonce to základní, nač žena, toužící po dítěti, musí pomyslet, a tím je jeho otec. V mých dětských představách totiž žádný otec nebyl. Byla jsem jen já a moje děti. Takhle to holčičky mají nastaveno od pradávna. Jenže… jak se časem z holčiček stávají slečny a ženy, pochopí, že děti se nechodí kupovat do hračkářství jako panenky, ani do zverimexu jako morčata a jejich hry se změní. Svět je najednou daleko větší a různorodější než-li jejich domeček pro panenky. Jak holčičky vyrůstají ze svých dětských střevíčků, panenky končí někde v koutě, posléze v krabicích pod postelí a nakonec na půdách. A holčičí sny se změní. Místo kupy dětí se do nich vetře princ na bílém koni. A to je tragédie. Kdyby si totiž dívky své sny o dětech a velké rodině udržely, kdyby je tak lehkovážně neopouštěly, jistě by toho vhodného otce zanedlouho našly, rozumně se s ním domluvily a mohly by žít šťastný a spokojený život až do smrti. Ale kdepak! Princ na bílém koni je mor. Obludná nákaza, která se šíří holčičími pokojíčky napříč světem a dost často je neopouští ani ve věku, kdy přestanou být holčičkami a už by ksakru mohly mít trocha toho rozumu. Většina z nás onoho zmíněného prince na bělouši nakonec potká. Některá dříve, jiná později. Jakmile se tak stane, dokážeme velmi rychle své původní zasuté sny o dětech a rodině vytáhnout zpět a snažit se je realizovat. Teprve během této realizace si také většina z nás uvědomí, že se spletla. Není to on. Něco mu chybí. Buď se proflákne, že nemá urozený původ, nebo zjistíme, že bělouš není bílý, ale vlastně takový nějaký trochu do šeda. My, hodně krátkozraké často nerozpoznáme, že se jedná o hnědáka či dokonce vraníka. A tak máme dvě možnosti. Buď se s tím smíříme (nakonec sedlák je taky chlap a hnědá je barva dobrá, v nejhorším případě se dá drobátko přetřít…) nebo se s tím nesmíříme a aristokrata s bílým spřežením vyhlížíme dál. To, že princ na bělouši je fata morgana a ve skutečnosti vlastně neexistuje, si nechceme nechat vyvrátit. A tak plyne čas a může se stát, že některé z nás na něj marně čekají dodnes a nemajíc ku pomoci onoho Ducha svatého, čápa či vránu neuplatí.
Moje krátkozrakost nakonec způsobila, že jsem po několika neúspěšných pokusech toho svého také našla a i když jsem po letech prozřela a přemalovávala, řekla jsem si: „Nevadí, hlavně, že dítě je na světě.“ A tak, milé přítelkyně, nezoufejte, když Vám lékař diagnostikuje oční vadu a předepíše brýle, je to ta nejlepší cesta, jak neprošvihnout svoje mateřství.