Nesuďme popelky!

Dnes ráno jsem s ještě horkou kávou v ruce zabořila zadek do sedačky a bezděky jsem zapnula televizi. Rozespalýma očima jsem zamžourala na blikající obrazovku a můj probouzející zrak po chvíli zjistil, že právě běží pohádka. Spokojeně jsem zamručela, pořádně jsem se opřela a nohy jsem si obalila chlupatou dekou. Kdo by přeci neměl rád v tom předvánočním shonu pohádky, že jo. Navíc ráno se za okny povaloval jakýs takýs sněhový poprašek, takže to k nějaké té slavnostnější náladě úplně svádělo. Sevřela jsem v dlaních horký hrníček a užívala jsem si, jak mi teplo z chladných dlaní proudí až do morku kostí. Napila jsem se. Ranní káva je pro mě něco jako elixír života. Po ránu se cítím použitá, vyhnaná z Ráje a naprosto ztracená, ale s prvním douškem kávy spokojeně odhazuju fíkový list a s optimismem se řítím vstříc novým dobrodružstvím. Zamyšleně jsem přimhouřila oči. Dívala jsem se na tu vesnickou holku v prachobyčejných šatech, lila do sebe kafe, a v tom mi to došlo. Nemohla jsem se ubránit pocitu, že tyhlecty pohádky mají přeci jenom nějaký hlubší smysl, a tím rozhodně nemyslím zajetá klišé, jakože dobro vítězí nad zlem. Vážně, co když jsou zlatokopky jenom nešťastný malý holky, co moc koukaly na pohádky? Co když vlastně jen taky čekají na prince? Možná jsou to všechno jenom o trochu dospělejší Popelky, které zoufale hledají někoho, kdo by je vytrhl z všední šedi a vzal je někam pryč, na zámek, do té pohádky, kterou odmala vnímaly jako nějaký obraz dokonalé reality. Má jim společnost vůbec co vyčítat? Když jim ten ideál v podstatě sama vnukla…
Nerozhodně jsem pokrčila rameny. Na obviňování společnosti je jedno kafe málo. Možná bych si měla dát něco ostřejšího. Z pocitu, že realita je mnohem složitější a ošemetnější, než se na první pohled zdá, mi bývá vždycky tak nějak úzko…