Čtvrtek

Co když jsem svoji životní lásku potkala dnes? O obědové pauze, kdy jsem vyběhla z práce, abych koupila kolegyni kytku k MDŽ. Byl to ten vousáč v čepici, který se na mě usmíval? Nebo ten vysoký elegán v tmavě modrém obleku a botách dražších než můj měsíční plat? Anebo snad frajer v černých Ray Ban brýlích s potetovanými hřbety rukou? Nevím. Ani jednoho jsem neměla šanci poznat. Možná, kdybychom se na sebe dívali o pár vteřin déle. O pár metrů jinde a slovo by dalo slovo. Mohly mě na ruce hřát potetované prsty nebo by se mi o bříška prstů otírala bílá košile z egyptské bavlny a já se mohla bát, že ji ušpiním. Kupoval by mi kytky? Nebo by mě radši bral na večeře a smál se tomu, že když zafouká vítr, tak se světlé vlasy stanou růžovými? Měl by mě hodně rád? Hladil by mě po zádech a objímal kolem ramen jen tak? Nebo bychom se hádali u svátečně prostřeného stolu a házeli po sobě starožitné talíře, které bychom koupili v sobotu na Kolbence? Místo poznávání svých životních lásek jsem zabodla oči do jednoho bodu a nechala se unášet davem. Protože je to pohodlnější, mít svůj čas, dělat cokoliv, co se mi zachce. Třeba se ve dvě odpoledne opít proseccem a večer jít na jógu. Nebo prolelkovat celý den v posteli. S horou polštářů, časopisů o ničem a sama se sebou. Možná jsem sobec, když se nechci dělit o svůj čas. Možná se jen bojím přivázat se k někomu a říkat tomu životní láska. Možná jsem jenom trochu blbá.
Nevím.