Strašná generace aneb pošli to dál

Jsou fakt hrozní, ta mladá generace, pořád jen datlují do telefonu a poslouchají nemožnou muziku ducduc. Někteří pak sprejují po fasádách domů nesmyslné klikyháky. Jenomže pozor, totéž o naší muzice říkali naši rodiče. Ovšem datlovat jsme mohli akorát tak do kalkulaček, nebo do tehdy posledního výkřiku techniky - do digitálních hodinek. A také jsme to dělali. Sčítali jsme, odčítali, násobili a dělili jako o život. Existovaly také výkonnější kalkulačky, které prováděly výpočet goniometrických funkcí, takže nějaké ty přepony, odvěsny a úhly už nebyl žádný problém. Ptolemaios by koukal. Digitální hodinky jsme štelovali tak dlouho až z nich miniaturní tlačítka odpadly. Ovšem po domech jsme barvou nečmárali. Maximálně jsme někde křídou vyhodnotili duševní potenciál někoho, kdo nám pil krev. Spolužák, učitel, sok v lásce nebo proradná dívčina. Žádné klikyháky, ale jasný srozumitelný text, vyvedený velkým písmem. Než to postižená osoba stačila pořádně vstřebat, dílko umyl déšť. Na odstranění dnešní tvorby jsou zapotřebí agresivní chemikálie, bruska, nebo zbourání celé stěny.

Kousek od mého pracoviště se nachází šikovná hospůdka. Občas tam s kolegou po práci zajdeme na čaj a limonádu. Nebo je to možná pivo a fernet, ale když se chci pustit do moralizování, tak je ta první možnost přece jen lepší. Pro studenty z nedaleké vysoké školy se tato osvěžovna stala častým útočištěm.
Když jsme tam byli s kolegou naposledy, za stůl za nás si přisedly dvě líbezné dívenky. Jejich hovor se nedal přeslechnout. Řvaly jak na lesy a titulovaly se chvíli dámským přirozením a chvíli zase slovem „vole“, což mě u dívek překvapovalo. Za mých mladých let bylo toto přátelské oslovení výhradou kluků. Ale možná v tom hraje nějakou roli současné genderové šílení. Z jejich hovoru vyplynulo, že studují obor sociálních služeb. O svých budoucích svěřencích (starých lidech) mluvili s takovým despektem, že bych se jim věru nechtěl někdy dostat do rukou. Strašná generace.

Před několika roky jsme si s manželkou koupili nové auto. Dacii Sandero. Říkáme mu Čmelák. Měli jsme ho tři dny, když jsem se s ním ocitl ve svízelné situaci. Pod úzkým mostem byl průjezd umožněn jen jednomu vozidlu, protijedoucí mělo podle dopravní značky dát přednost. Nestalo se tak. Ještě jsem stačil najet těsně k obrubníku, takže naštěstí ke kolizi nedošlo. Ale odnesla to prasklá pneumatika. Bylo horko a můj vysoký tlak vyhoupl do ještě vyšších hodnot. Otevřel jsem kufr auta a pozvedl kobereček v domnění, že pod ním najdu tu schránu, kde se v mém starém autě Škoda Favorit nacházela rezerva. Nic. Žádný úložný prostor pro náhradní kolo. Krevní tlak neúprosně stoupal. Kde ta zatracená rezerva může být schovaná? Pochodoval jsem kolem Čmeláka a nadával. Kolem šel mladík. „Pane, nevypadáte dobře…“
„Děkuji, to jsem potřeboval slyšet“ přerušil jsem ho
„Ne, tak jsem to nemyslel, vidím, že máte prasklou pneumatiku a asi vám není dobře, jestli dovolíte, pomohu vám s výměnou.“
„Vážně?“pravil jsem nedůvěřivě.
„Jasně, posaďte se do auta, já to udělám.
Nikam jsem si nesedl. Zatím. Dost mě zajímalo, odkud tu rezervu vyloví. Mladík odhrnul opět ten kobereček v kufru. Tak tudy cesta nepovede, pomyslel jsem si. Ale to jsem právě udělal účet bez hostinského. Pod koberečkem se skrývala nenápadná matka, kterou můj zachránce povolil a pak náhradní kolo vylovil zpod auta. Aha, takhle se věcí mají. Sedl jsem si tedy do Čmeláka, jak navrhoval. Zhruba po patnácti minutách oznámil. „A je to hotovo.“
Vystoupil jsem, poděkoval mu a z peněženky vyndával bankovku. Rázně mě přerušil: „Na to zapomeňte, za všechno se nemusí platit.“ Ten mi tedy udělil lekci. Cože jsem to říkal o současné generaci? Že je strašná? Houby. Je skvělá.

Jen nás starší někdy ta mládež trochu podceňuje. Nedávno jsem šel do nové moderní banky podepsat založení účtu. Účet už sice mám ve staré tradiční bance, ale potřeboval jsem ještě jeden pro internetové operace. Slečna mně nabídla kávu, což v bankách nebývá zrovna zaběhnutým zvykem. Usadila mě ke stolku s počítačem a sdělila, že vše proběhne právě na něm. Jako bych spadl z Měsíce. Pak trochu starostlivě dodala: „Jestli si s PC nevíte rady, tak já vám ve všem poradím“. Cítil jsem se dotčen. „Slečno, řekl jsem rozvážně, „vaše generace možná výborně počítače ovládá, ale nezapomeňte, že ta moje je vymyslela. Tedy ne já osobně“, rychle jsem dodal. Usmála se a donesla tu kávu. Byla výborná.

Jednoho dne jsem dost daleko od svého bydliště potřeboval naložit objemný náklad. Z kufru jsem vyložil vše nadbytečné na zadní sedadlo a batoh „moudře“ opřel o vedlejší kandelábr. Když jsem dojel domů, zjistit jsem, jak jistě už tušíte, že batoh zůstal tam. Vrátil jsem se zpět, ale kandelábr stál osamocený, jako maják, který zklamal.
Byl to starý vojenský batoh, ke kterému jsem měl tak trochu citový vztah. Uvnitř se nacházely dvě knížky, které jsem si nedávno koupil a upomínka z České pojišťovny. Co vám mám povídat, ztráta mě mrzela, zvláště kvůli tomu batohu. Pomalu jsem se s daným stavem smiřoval. Po čtrnácti dnech se ozval u našeho bytu zvonek. Měl jsem zrovna po noční, manželka byla se psem někde venku a tak jsem se slovy „kdo sem zase leze“ šel otevřít. Za dveřmi stála dívka. V rukou svírala můj batoh.
„Našla jsem ho opřený o veřejné osvětlení,“ řekla krásně spisovně, „ale studuji v Praze a tak jsem neměla čas přijet k vám dříve,“ dodala omluvně.
„Vy jste anděl,“ vydechl jsem, „jak jste mě našla?“
„To ta upomínka z pojišťovny, je na ní vaše adresa.“
A pak, že upomínky patří do koše. Kdepak. Zlaté upomínky.
„Jak bych se vám jen revanšoval,“ přemýšlel jsem nahlas.
„Není třeba, viděl jste film Pošli to dál?“
Přikývl jsem. Ten film jsem znal. Je o tom, jak žáci dostanou od svého učitele za úkol vypracovat nějaký libovolný školní projekt. Jeden ze žáků přijde s nápadem, že když něco udělá pro tři lidi a řekne jim, aby to poslali dál, budou se dobré skutky lavinovitě šířit. V jednu chvíli si myslí, že jeho projekt selhal, ale to se mýlil. V duchu jsem si připomněl jedinečný závěr tohoto filmu, ale to už mě dívka přerušila.
„Takže to prostě pošlete dál,“, řekla, otočila se a odcházela.
Ještě chvíli jsem tam stál, díval se, jak schází ze schodů, nastupuje do výtahu a mizí z mého života jako krásný přelud. No, ať se věci mají jakkoliv, rozhodně to dál pošlu.
Takže už nikdy žádné moralizování. Všechny generace jsou v podstatě stejné, se všemi svými klady i zápory. Tak to prostě je.

Jen jedné věci se děsím. Až mě někdo z těch mladých uvolní sedadlo v tramvaji. Sednu si a budu se dívat z okna, jak odchází moje sebevědomí. Vidíte, také jsem hrozný. Ne Ivan, ale ješita.

„