Ohně života a vrásky jara

     Všechny čarodějnice už shořely. Viděl jsem jednu trčet na kůlu a trpělivě čekat na vrcholku hranice, až za noci vzplane, za té Filipojakubské. Byl kvůli tomu mumraj. Malí i velcí slavili konec moci sil temna a zmaru. Plno lidí a stánků s maršmelouny, zbytečnými dobrotami a ničemnými cetkami, lákajícími pouťovou laciností a zároveň předražeností, svou sprostě řvavou blyštivostí a barevností. 
    Kolem úhledný park pohroužený do tmy, jenom odlesky světel dopadaly do nízké trávy, na hladinu potoka v uměle upraveném korytu a stříbrně a zlatě se odrážely od kůry stromů. Nalíčené a nahastrošené čarodějnice tu zatím jen přecházely, postávaly a dosud civilně okukovaly stánky, žvatlaly spolu a z jejich hovorů občas vytryskla sprška smíchu, než začnou svůj rej. To je něco pro ženské namaškařit se a dovádět. Chlapi se spíš nalívali pivem a medovinou. Čaroděje, aby člověk pohledal.
     Nakonec zahořela a zazářila vatra jako prastarý signál vítězství jara nad zimou. Zlá kouzelnice smrti se vzňala ve smyslném požáru, zkroutila se a zmizela v dýmu a nicotě. Tak znovu jako každý rok zvítězil život, než opět síly chladu a tmy naberou sil a chopí se vlády, pod kterou duše zchřadnou. Myslel jsem na věčný koloběh a vtom si všiml čarodějnice u stánku s barevnými hadříky. 
    Krátila si čekání na zákazníky cigaretou, sálala z ní živočišnost a známky stárnutí i hrubost svých rysů marně skrývala pod nánosy šminek, které umocnily vulgárnost její vizáže, jak jsem pozoroval v plápolavém jasu, jenž sem zalétal od hranice naděje a střídavě ozařoval její tvář, aby ji vzápětí milosrdně skryl do stínu. Šel jsem radši pryč.
     Pak se dostavil máj, ten první, magický. Probral se do slunce, jako by vesmír i příroda chtěly člověku ukázat, že zpěvy o rozpuku, mládí a životě, o novém triumfu lásky nad nenávistí nejsou jen plané řeči. Záhy se však nebe zachmuřilo a za okny se plouhaly húlavy. Hlavou mi táhly ideje o časové souslednosti svátků Ježíšova zmrtvýchvstání a oslav jara a života, o spojení atavistických obyčejů s tradicí prozřelou, že pravda a láska nakonec přemůže škaredou masku podlosti, zla a prolhanosti.
     Avšak do všech těch dávných rituálů se poměrně nedávno vlomila oslava práce. Proč vlastně ne, práce je velkým projevem života. A ten je jedním z nejpodivnějších. Hned náramně chutná a zaplaví srdce štěstím, hned člověka přidusí a zhořkne mu v ústech. 
     Taxikář mi nadšeně sdělil, že mu mladá maminka, rozcitlivělá z děťátka, přinesla jeho peněženku s doklady a penězi, jež si zapomněl na střeše svého auta a vrátila mu ji dřív, než ztrátu zaznamenal. Sotva jsem vystoupil, dal jsem se do řeči se starou paní. Řekla mi, že onehdy od ní jakýsi vykutálený páreček vylákal čtyři tisíce korun, údajně na opravu porouchaného auta. Ti dva chtěli pět tisíc, ale stařenka doma tolik neměla. Do zástavy jí dali hodiny, prý švýcarské, a tak děsně vzácné, že se na ně neměla ani do krabice dívat, aby je nepokazila. Z drahých hodin se ale vyklubal bakelitový šmejd za pár kaček. Stejný šmejd, jako byli jeho majitelé, kteří se ztratili jak pára nad hrncem.
     Potom se v životě vyznejte. Šel jsem radši do háje sakur, stále ještě obalených něžnými květy, ačkoli tisíce jejich plátků ležely na zemi a rozprostřely pod korunami růžový koberec. Připomněl jsem si starou pravdu, že nádherné květy růží, i když omamně voní, nedovedou umírat. Jako člověk se scvrknou do ohyzdnosti. Japonské třešně ale znají umění skonu. Lístky okvětí se tiše snášejí k zemi, jako kdyby padal růžový sníh, který dole vytvoří rozkošnou pokrývku z prchavého kouzla.
     Opodál už začínaly kvést šeříky a brzy se probudí i magnolie. Mezi nimi se náhle zjevila stařenka s bakelitovými hodinami. Ve skutečnosti ale ani ty neměla, protože zůstaly na policii jako důkaz při ohlášení podvodu. Babička se teď ale usmívala a jako by se rozhodla popřít tvrzení o ohyzdnosti stáří růží i lidí, její obličej rozkvetl desítkami vrásek, které zdůraznily její jarní smích. 

https://kvaj.blogspot.com​