Má nejvěrnější přítelkyně

Ráda bych vám představila svoji kamarádku.
Jmenuje se Róza. Nevypadá jako supermodelka, vlastně je docela nevzhledná, a ani nemá IQ sto čtyřicet. Přesto jsme toho spolu prožily, že by to vydalo na několik velmi obsáhlých svazků.
Známe se již dlouho. Letos to bude bratru… „Kolik let vlastně, Rózi?“ Nějak zapomínám. Asi věkem. Nebo to bude tím, že mě Róza rozptyluje svým ustavičným brebentěním?
Právě mi nakukuje přes rameno a hrozně se chechtá. Někdy mám chuť jí zakroutit krkem. Ale ta mrška se nedá. Bystře mi uniká, kličkuje mezi hromadami věcí, jejichž účel je mi dnes záhadou. Rózo, nevíš o tom něco?
Něco mi tu našeptává. Já nevím co. Zapomněla jsem, ztratila nit. O čem, že jsem to chtěla psát? Já nevím. Píšu někomu? Nevím komu. A ona se mi furt směje.
Mamí, pomoc! Kde je maminka? Nevím, zapomněla jsem. A Róza mi to nechce prozradit.
Na tohle ji užije. Schovávat mi věci, zatajovat důležité skutečnosti, to ano. Ale aby pomohla, to nehrozí. Potom se dobře baví, když nemám domácí úkol. Mrcha.
Nezbavím se jí. Žádnej jí nechce, ať ji vychvaluji, jak chci. Můžu si tisíckrát vyzdvihovat jaká je to dobrá partie. Kdepak.
Každý mi řekne: „Děkuji, nechci. Já jí mám taky.“ Čím to? Vždyť moje Róza je jedinečná a tak věrná… Jak tě jednou chytne, už se nepustí. Jo, některé manželky by jí mohly závidět.
Už jsem opravdu bezradná. Začínám zapomínat, proč se jí vlastně chci zbavit. Vždyť je docela fajn. Máme všechno, na co si jen vzpomenem. Problémy hned zapomenem. Takže co nám vlastně schází?