Já div(ň)ák

Jsem divnej člověk, páč téměř vůbec nesleduju televizi. Jenže jelikož doma tu věc máme, tak se mi občas přihodí, že když jdu náhodou kolem, tak v ní něco, nebo někoho, zahlédnu. Během posledního týdne se mi to stalo hned dvakrát a dokonce mě spatřené donutilo k tomu, abych se nejen zastavil, ale i malinko zamyslel.

Zamyšlení první má na svědomí jedna sakra pohledná herečka. Dnes už vím, že se jmenuje Amanda,  Amanda Peet. Normálně mi vlezla do periferního vidění a ten její výraz, o němž není možné s jistotou říct, jestli je tak čistej a naivní, nebo spíš sebevědomě přidrzlej, mě úplně dostal. Přinutil mě sednout si na gauč a sledovat tu romantickou slátaninu, v níž hrála - mladá, hezká, křehká ale i tak nějak správně žensky spontánní, impulzivní, naprosto nevyzpytatelná, a proto i neuvěřitelně silná. Zmíněné atributy dnes nejsou úplně běžné, možná jsou to spíš artefakty něčeho, co v sobě nosí některé ženy, ženy, jejichž duše stále běhají s vlky. Tyhle signály ve mně zněly silně, hezky a podmanivě vždycky, jenže fakt, že jsem si druhej den sednul v práci k netu a vyhledal si pár Amandiných černobílých portrétů, mě utvrdil v tom, že už asi fakt stárnu. Takový věci přece dělají jen puberťáci a… no prostě stárnu. ;-) Ale o Amandě jsem vlastně až tak psát nechtěl.

Tím druhým důvodem k zamyšlení byla reklama, kterou jsem v telce viděl taky. Taky náhodou a taky naprosto poprvé. Okamžik před jejím koncem jsem se neudržel a nahlas prohlásil, že tohle vypadá, jako kdyby to snad někdo natočil pro Agrofert… A ono jo! Sotva jsem to dořekl, tak se na obrazovce objevila reklamní pointa ve formě loga, které má nakročeno k tomu, aby prosáklo i do druhého paragrafu třetího zákona z třiadevadesátého roku. No uznejte lidi, že musíme jít s dobou a tak už nějakej malej a velkej státní znak nestačí. Dneska přece frčej loga, trejdmárky čili značky… silný česko by nějakou tu silnou značku mělo mít taky, že jo? A tak ji má! Zatím chvála bohu neoficiálně, protože jen v reklamě.

Ale žerou lidi Agrofert stejně jako třeba já Amandu? No někteří nepochybně ano, ale asi jich není zdaleka tolik, kolik by si velký šéf přál, nebo spíš potřeboval a tak se už i na holding musí dělat reklama.  Skutečně dobrá věc přeci žádnou reklamu nepotřebuje.  Je o ni zájem už tak nějak z její podstaty a to takový, že nabídka obvykle nestačí k uspokojení poptávky. Nevěříte? Tak si u nás v regionu zkuste sehnat po obědě Borovský chleba.

Ten příměr s chlebem jsem nezvolil náhodou, chodím nakupovat a tak je pro mě obtížné přehlédnout vývoj, k němuž v regálech nepochybně došlo a který je zjevně důsledkem averze části obyvatelstva k čemukoliv, co je jakkoliv spjaté s velkofirmou našeho vykutáleného pana premiéra. Některé dříve známé, zavedené, dobré, a proto i hojně prodávané značky se totiž začínají skrývat a vůbec dělají věci, které by před pár lety postrádaly smysl. Jenže dnes už obchodní smysl mají, neboť se zřejmě vyplatí raději moc nepřiznávat, že i tohle mléko či jogurt vyrobila Olma, nebo že i tohle máslo produkuje Hlinecká Tatra… Známá, prémiová, zavedená, nebo velmi tradiční jména přestala být konkurenční výhodou, naopak jsou-li vlastnicky spojená s Agrofertem, tak se stala spíše cejchem, který snižuje reálné prodeje natolik, že se vyplatí převléknout kabát a nenápadně se tak vnutit alespoň do nákupních vozíků těch, kterým jde jen o cenu. Nevěříte? Tak se podívejte na skutečné producenty marketových „značek“. Možná vás překvapí, kdo to pro ten Ahold, Kaufland a jiné obchodníky dnes taky vyrábí.

U toastového chleba zvolil holding taktiku jinou, a sice sebrat kunčaftům možnost volby. Pokud si čas od času dáte k večeři toasty, tak se na ně příště pokuste sehnat chleba, který by vzešel bez Andreje. Já jsem to nedávno udělal, čistě z průzkumných důvodů a zjistil jsem, že se z toho stala celkem zajímavá hra, nebo spíš taková malá velká detektivka. Koupit obyčejný chléb na toasty a přitom nepřispět do výnosu Andrejových, pardon svěřeneckých, fondů, je totiž už docela kumšt. No sehnal jsem, sehnal, ale naběhal jsem se u toho tolik, že mě skoro přešla chuť.

A tak se tu písemně zamýšlím nad tím druhým televizním zážitkem a napadá mě, že Andrej třeba nesní zdaleka tak lehce, jak se na přebalu toho pamfletu vydavaného za knihu, navíc jeho vlastní, zdá. Že když náhodou spí, tak ho v noci třebas budí tančící červená čísla, nebo noční můra, ve které má na hlavě všechno to máslo, které by se před pár lety prodalo úplně samo i bez reklamy.