VÁNOČNÍ IDYLKA

VÁNOČNÍ IDYLKA

Bez nalhávání si neumíme žít, idealizace je jedna z doslova životních lidských potřeb. Nalháváme si, že někomu stojíme za to či ono, že máme krásné a chytré děti, že jsme sami skoro bezchybní, připadáme si víc důležití a nepostradatelní, než ve skutečnosti jsme, atd. atd.

Přímo nalhávací orgie pak vypukají na závěr roku. Posloucháme písničky o bílých Vánocích, ačkoliv poslední desítky let k nim patří jen bláto a protivné sychravo, maximálně tak ještě ledovka na cestách a chodnících. Rozněžňujeme se rolničkami, ačkoliv většina z nás ani netuší, jak vůbec vypadaly, a koňský potah můžeme zahlédnout leda tak v pohádkách. Že o Vánocích padá sníh, o tom si můžeme nechat většinou jen zdát, zato z rádia to na nás vyřvávají různé songy ostošest od rána do večera. Rozesíláme desítky, ba i stovky vánočních a novoročních přání těm, kteří jsou nám mnohdy víceméně ukradení, ale bylo by blbé, abychom si na ně zrovna teď nevzpomněli, i když nic zlého většině z nich (tedy až na výjimky) opravdu jinak nepřejeme. Dušujeme se, že Vánoce jsou svátky klidu a míru, neřkuli usebrání, ve skutečnosti jsme ale málokdy jindy v roce tak vystresovaní z toho mumraje kolem a nestíhání jako právě v tomto období. Ladovské Vánoce jsme jinde než na pohlednicích nikdy neviděli, natož abychom je snad někdy někde zažili, ale přesto se této kýčovité představy nedokážeme zbavit a stýská se nám po něčem, co v našich reálných vzpomínkách nemá sebemenší místo. Světelný smog ve městech je právě na konci roku, kdy zdůrazňujeme klid a pohodu, z celého roku úplně největší a z blikajících oken a přezdobených světélkujících stromů, včetně všelijakých fosforeskujících sobů, Santa Clausů a dalších příšer na balkonech či zahradách už nás může rozbolet hlava klidně i na venkově. Jakápak vánoční idylka – copak bláznivý Disneyland je něco, co by nás mohlo nějak rozněžnit a uvést do stavu skoro duševní meditace?

Zkrátka Vánoce jsou jedna obrovská mystifikace, takové simulakrum, kdy sami sobě předstíráme něco, co je mimo jakoukoliv skutečnou realitu. Ani návštěva půlnoční to nemůže napravit – žádný odpustek za všechny ty celoroční hříchy nám to stejně přinést nemůže.

Ale abych nevypadal jako nějaký škarohlíd, také si doma touhle dobou rozsvěcím nazdobený stromeček, balím pod něj dárky a žiju uprostřed každoročně přibývajících betlémů, které se zápalem sobě vlastním vytváří z papírových předloh můj přítel, který je sice ateista, ale na Vánoce se těší celý rok nejspíš mnohem víc než většina věřících. Jako nejpřípadnější na mě letos působí ten Pivrncův, kde uprostřed hromady hlíny vykukuje z díry jakýsi kopáč se sbíječkou, ozbrojenec jede na praseti, Hus s kacířskou čepicí na hlavě si nese otýpky na vlastní hranici, rybář balancuje na hřbetě krokodýla, sportovec běží k jesličkám s olympijskou pochodní, tři šlápoty v minisukních se chystají poklonit svaté rodince, Švejk upaluje v plné polní kamsi mastit karty či jednooký Žižka s palcátem v ruce jede na staré herce s obrovským zlatým kalichem plným zlaťáků na zádech, aby zřejmě obdaroval Jezulátko. Když už fikce, tak tedy alespoň s humorným nadhledem srozumitelným i současníkům.

Šťastné a veselé všem!

Praha, 24.12.2021

https://www.youtube.com/watch?v=1Upx_hdmtkA