Jak jsem shodil hřívu

     Tak jsem si přečetl, že moje dávná kamarádka Leona Machálková (snad si na mě ještě pamatuje, i když jsem o dost starší než ona a o dost méně veřejně známý) shodila svou blonďatou hřívu a má na hlavě slušivé mikádo.
     Podle názoru odborníků z nějakého bulváru v tom mikádu velice prokoukla. Leona k tomu prý doslova řekla: „Už jsem o tom přemýšlela delší dobu, protože mě ty delší vlasy nudily. Hlava mi zlehkla...“ Vzpomněl jsem si, že jsem kdysi také míval dlouhou hřívu vlasů, jenže ne blonďatou, ale černou. Nenudila mě, a vůbec jsem nepřemýšlel o tom, že ji sundám. O tom spíš občas přemítaly bezpečnostní orgány tehdejšího státu, nebo také orgány školní a pak zaměstnavatelské organizace.
     Je ale pravda, že jsem v těch dobách míval hlavu těžkou až běda. Skláněla se k zemi, vlasy ji k ní skoro tiskly, jako tu známou břízku. Však jistě víte: „Už skoro nahou divý liják / tiskne ji k zemi, rve s ní šat. / Brání se, hrdá, mlčenlivá - / jak umí mlčky pohrdat!“ Tohle mimo jiné napsal Štěpan Ščipačov ve stejnojmenné básni Břízka. Ale zpátky k mé hlavě. Byla těžká starostmi o osud můj, mých blízkých, známých i celého světa a vlasy tyhle starosti právě před světem cudně kryly.
     Jak ovšem běžely dny, týdny, měsíce a roky, tak aniž bych o ton nějak dumal, vlasy mě jeden po druhém tiše a bez náhrady opouštěly. A teď…, nedá se říct, že nemám žádné vlasy. Vlastně jich mám děsně moc, ale na menší hlavu. Takový ping-pongový míček by s mými současnými vlasy byl úplný Ezau (nebo Ezop? – zkrátka jeden z těch dvou). Děda by k tomu poznamenal, že by moje vlasy v polívce mít nechtěl. Každopádně černá hříva mi ha hlavě řídla a postupně se ztrácela. Avšak s tím, jak mizela, zjišťoval jsem, že stále více prokukuji, ač jinak musím nosit brýle, a také mi hlava lehkla.
     Sakra, ona ta Leona má pravdu. Vybodl jsem se na starosti o svět, ať se stará sám o sebe, také na známé, jen o blízké se zajímám stále, a to jediné mě drží na této planetě. Jelikož jsem totiž prokoukl a mám hlavu čím dál lehčí, až se vznáším jak heliem napuštěný balón, luftballon, jak o 99 podobných zpívala německá zpěvačka Nena, vidím z nadhledu všechno marné pinožení a všechen marasmus dole. Jak si ani 99 kriksministrů neví rady s jedním malým vraždícím šílencem.
     Pouze jsem se ještě nenaučil od žádné břízky mlčky pohrdat, takže občas nadávám jak špaček, a proto je asi dobře, že se s lehkou holou hlavou vznáším kdesi v povětří. Říkám si přitom, jak by bylo krásné stoupat stále výš, až bych opustil rodnou planetu a vydal se do vesmíru na pouť za sondami Voyager 1 a 2 do mezihvězdného prostoru pokecat si s ufouny. Mám k tomu ostatně dobře našlápnuto, protože už vysílám na Zemi zmatené signály jako právě nyní sonda Voyager 1.

Píseň 99 Luftballons

https://youtu.be/Fpu5a0Bl8eY