O rasismu s lehkým úsměvem

     Zeptali se kdysi jednoho pána, zda náhodou není rasista. Odpověděl – ani náhodou, naopak, rasisty přímo nesnáším, stejně jako negry a cikány.
     Avšak pryč od toho k následující historce, která pochází z dávných dob, kdy jsem měl vlasy černé jako antracit, smolně černý knír a kdy jsem ještě pil alkohol. Můj bratr byl na hlavě obdařen bujným porostem, avšak poměrně světlých vlasů. Já jsem byl navíc právě docela dost opálený. Opakuji – opálený, ne dopálený. To jsem totiž nebyl ani poté, co ona historka doběhla. Spíš ve mně vzbudila úsměv.
     A tak se stalo, že jsme si s bráchou vyrazili do jedné knajpy na pivo. Bylo sice už asi jen půl hodiny před zavíračkou, ale říkali jsme si, že jedno stihneme. Sedli jsme si ke stolu, když se k nám vrávoravě přiblížil číšník. Objednali jsem si po pivu, ale ožralý číšník pravil napřed k bráchovi: „Tobě pivo dám.“ A pak ke mně: „Ale tobě, ty cikáne, nenaleju!“
     Zůstal jsem štajf a němě na kelnera civěl, bratr však zareagoval: „To je můj bratr.“ Číšník užasle rozšířil panenky svých opilých oček a skoro zřetelně bylo vidět, jak novou informaci ve své kývající se hlavě nepobírá. Nevím, jestli nakonec pochopil, nebo to prostě nechal být a pivo mi přinesl.
     A tak jsem na neškodný okamžik zažil na vlastní kůži rasismus, a to docela přirozeně, ne kouzlem jako v americkém filmovém muzikálu Divotvorný hrnec, kde mladičká herečka a zpěvačka Petula Clark v roli Sharon z irského Glocca Mora vysloví přání, aby senátor Billboard Rawkins, který uráží všechny černé v Duhovém údolí, zčernal sám. Řekne to ale nad divotvorným hrncem a ten přání plní. Senátor pak zažije sám na sobě rasismus.
     V muzikálu všechno skončí šťastně, stejně jako v mém případě. Já jsem se dočkal svého piva a Sharonin otec Finian McLonergan v podání skvělého, ač už staršího Freda Astaira odchází za svou duhou. Mohu vám prozradit, že já jsem z té putyky šel také hned za svou duhou. No a došel jsem po dlouhých letech až ke klávesnici svého počítače píšu tyhle blbosti.