Nejlepší píseň

Rozhodl jsem se složit nejlepší píseň. Na svém kontě jich už mám desítky, ne-li stovky, tak proč tedy nezkusit štěstí a nesložit tu nejlepší? Nejsem zrovna výborný skladatel a tak jsem zvolil variantu osvědčené melodie. Vyberu si některou z nejlepších skladeb třeba od Mozarta, nebo Beethovena. Dnes se dělají předělávky hromadně a nikdo se tomu nediví. Jde hlavně o text. Co však dát do textu, aby byla píseň nejlepší? Určitě to nesmí být o lásce. Takových písní jsou na světě miliony a nikdo si jich ani nevšimne. Nejlepší píseň, musí obsahovat nejlepší slova. Jaké je však nejlepší slovo? Láska? Život? Krása? Nevím. Takových slov bych mohl vymyslet mnoho. Napsal jsem proto třem svým známým, smsku: Na nic se neptej a odpověz mi na otázku. Jaké je nejlepší slovo?
Jako první mi odpověděla má sestra, která je vždy spolehlivě akční. Napsala slovo – Ty. No jo, sice mi udělala svým vtipným názorem radost, ale jistě to nemyslela úplně vážně. Vlastně mi pro začátek zkomplikovala přemýšlení.
Druhý odpověděl můj dlouholetý přítel. Napsal – Domov. Je to krásné slovo. Ale že by bylo nejlepší? Přítel je tak trochu, ani ne suchar, jako spíše konzervativec.
Jako třetí mi došla zpráva od mého uměleckého kolegy - Pohoda. Jo, to je taky moc krásné slovo.
Kdybych byl domýšlivý, spojil bych tyto tři odpovědi na jednu jedinou větu. Nejlepší jsem já, když jsem doma a v pohodě.
Všimli jste si, že mí známí nevybírali nejlepší slovo, ale nejlepší věc, či pocit, který to slovo znázorňuje? Jaké je však nejlepší slovo, jsem se nedozvěděl.
Tuto variantu hledání jsem uzavřel s konstatováním, že každý člověk má jiné nejlepší slovo, protože každý si pod pojmem nejlepší slovo představuje něco jiného.
Musím začít z jiného konce. Nejlepší píseň musí mít v sobě nejdelší, nejkratší, nejrozšířenější a nejznámější slovo. Zeptal jsem se v hospodě, jestli někdo zná nejdelší české slovo. První návrh byl: nejneobhospodařovávatelnějšími. Má plných třicet písmen. S druhým nápadem přišel pan učitel. Prohlásil, že jeho slovo má o jedno písmeno víc a přeslabikoval pomalu slovo: nejnevykrystalizovávatelnějšími. Nuže, dobrá. Odcházel jsem z restaurace spokojen, ale vrtalo mi hlavou, jak se takové slovo bude asi zpívat.
Druhý den jsem jel autobusem a zaslechl rozhovor dvou mladých lidí, kteří hráli slovní kopanou. Ten jeden použil na obrat poledne právě slovo nejnevykrystalizovávatelnějšími. Druhý jej napadl, že takové slovo není, a tak jsem se do sporu vložil a pomohl tím prvnímu hráči, slovy: Je to správně, protože to je nejdelší české slovo.
Čekal jsem od jeho spoluhráče pochvalu za pomoc, ale ten výrostek mě odbyl větou: To ste na vomylu šéfe. Nejdelší český slovo je nejzdevětadevadesáteronásobitelnějšími. Má totiž třicet osm písmen.

Díky tomuto nevděčnému floutkovi, přišel český národ o nejlepší píseň, protože toto nejdelší české slovo nedokážu ani říct, natož zazpívat. A abych byl upřímný, možná, že je to ta nejlepší píseň, kterou jste v tomto fejetonu četli.