Jak spisovatelé píší?

 

V květnu 2019 jsem napsala příběh do své série Deridských zápisků (příběhy ze smyšlené země) - o vládě tyranského krále Darúva na úsvitu dějin jejich státu. Pak jsem ve složkách našla dva roky staré poznámky k tomuto příběhu s jiným průběhem Darúvovy vlády a odlišným rozuzlením.

Byla to pro mě slušná schizofrenie, oba příběhy mely silná místa, ale základní zápletka probíhala odlišné. (Dle prvni verze Darúva po sedmi letech hrůzovlady jeho dva bratři zavraždili, kdežto v nové verzi tyran dožil a bratři pokorně snášeli jeho příkoří.)

Nakonec jsem obe verze skloubila, a i kdyz příběh dostal větší šťávu, je mi tento tvůrčí postup cizí.

 

Michal Viewegh, Stephen King, Lee Child nebo Haruki Murakami píšou v soukromi sve pracovny, "od 8 do 17.00" (maji to jako sichtu v tovarne), jsou oddeleni od sveta a nesnesou vyruseni. Stejne tak cesky fenomen Patrik Hartl, ktery jde do extremu a priznava, ze kdyz pise roman, stane se z nej na nekolik mesicu doslova poustevnik.

 

Potesila me jiz zminena Michaela Ahndorilova, ktera tvori s dvermi pracovny dosiroka otevrenymi - ma tri odrustajici deti - a pry muze kdykoliv kdokoliv vejit a "rusit".

Taky mi většinou nevadí psát obklopena zvuky všedního života, dokazu se dobre soustredit i na zahradce restaurace (J.K.Rowlingowá napsala cast prvniho dilu Harryho Pottera v edinburghske kavarne) nebo v tramvaji. (Rada pisu po staru perem na papir a to jde lehce kdekoliv - pozdejsi prepis do pocitace funguje jako prvni revize).

 

Na veletrhu Svet knihy 2019 měly zabavne prednasky tři ceske spisovatelky sci-fi a fantasy a prozradily na sebe spoustu detailů.

Tereza Matouskova je schopna psat a psat, pribeh je prioritou a domacnost ceka, odstavena na vedlejsi kolej. (Samozrejme hraje ulohu, zda je zena bezdetna, nebo ma vedle sebe svištíka.)

Františka Vrbenská naopak psaní často upozaďuje. Vyprávěla, jak za ní po týdenním prostoji přišel hlavní hrdina rozepsané povídky - zrovna když vytahovala prádlo z pračky - a dožadoval se, aby dopsala scénu, v níž ho nechala viset za ruce ze skalní římsy. A že už tam takhle visí sedm dní a dostává svalové křeče...

Hanině Veselé se postavy rozepsaných příběhů procházejí po bytě a sedí s ní za stolem u večeře.

Na otázku: "Co na to manžel?", odpověděla: "Ten je samozřejmě nevidí. Vůbec neví, jaká u nás bývá v kuchyni tlačenice..."

 

Mé postavy zustavaji hezky v teple na strankach sesitu a na monitoru pocitace. Spolu s rozepsanym pribehem mi ale do zivota prichazeji synchronicity. Jakmile jsem hlavni postavu knizky pojmenovala Eliska, zjistila jsem, ze dole ve vesnici otevreli papirnictvi U Elisky. V nasi ulici zacal parkovat vuz s nalepkou "Eliska v aute" a kolem me se to zacalo hemzit figurkami zvířat, která jsou v pribehu dalsimi postavami.

 

Eliscin bratr se jmenuje Hugo a na verejnem cteni pro skoly jsem potkala hned dva Hugy, ve dvou po sobe jdoucich tridach. Kratce nato pribyl treti. Byli to mi prvni zivi Hugove v zivote. Na skolnim bazarku se se mnou zapovidala maminka, ktera pak zavolala na svou dceru Jasmínu. (Další postava z této knížky.) Taky má první v životě.