Televize, rádio - u nás jedině komerční

V poslední době se při sledování televize, či poslechu rádia neubráním dojmu, jak nás dotyčná média ovlivňují. Kupříkladu poslech komerčního rádia. Chvíli hudby, co půlhodina vesměs stejných zpráv, jelikož co by se tak důležitého v naší malé zemi, odkud nejvíce zpráv pochází, v tak krátké časové rovině mohlo udít a hlavně v pravidelných intervalech neustálý přísun naprosto stejných bloků reklam. Do hodiny je jich kolem pěti. Když takové rádio posloucháte pravidelně v práci osm hodin denně, neubráníte se dojmu a začnete být stejně apatičtí, jako reklamní slogany. Vždyť, kdo by vydržel bez úhony vstřebávání takto brakových „informací?“
A podobné je to i při sledování televize, opět té komerční. Začátek vysílání a ranní pořad, ve kterém se, obdobně jako v rádiu, opakují zprávy co půlhodinu, reklamní bloky, které doplňují hudební videoklipy většinou velmi záhy utlé a to proto, aby udělaly místo opět zprávám, které jsou stejné jako před půlhodinou. Zbytek vysílacího času (zhruba 10 minut v jednom bloku) zabírá rozhovor s hostem, tedy část, která by měla mít největší vysílací úsek. A pak totéž za půl hodiny. Divák se tedy o hostu nic moc nedozví, klip si též nestačí vychutnat, zprávy jsou sic pravidelné, leč velmi kusé, čili ve výsledku působí nezapamatovatelně a moderátorská dvojice skáče od ničeho k ničemu. Po skončení je na diváky připravena pořádná dávka „emocí“ v podobě jihoamerické telenovely, o jejímž přínosu je škoda hovořit, pár seriálů, které jsou již dlouho za zenitem a rázem zjistíte, že jste promrhaly většinu dne a blíží se zprávy, vrchol komerční televize (pokud se ho tedy po všech těch plytkostech ve zdraví dočkáte). Většina diváků dává přednost útržkovitým reportážím doplněným srdceryvnými komentářemi, které u diváků budí umělý soucit, před informačně založenými zprávami ve veřejnoprávní televizi. Toť krásný odraz naší „vyspělé“ společnosti. Ve zprávách se o technických věcech dozvídáme jaksi z rychlíku, zato u srdceryvných reportáží se zas zdržíme zbytečně dlouho, no a zvířátko na konec - obdobné jako u telenovel. A pak je tu skutečný vrchol v podobě sportovních zpráv, které začínají se značným zpožděním, a tak jsou spíchlé opravdu na rychlo, jen s naoko zajímavými reportážemi, podtrhlé závěrečným „zvířátkem“ BORCEM NA KONEC, které odráží celkovou úroveň zpráv. A po osmé hodině večerní (samozřejmě se značným zpožděním) začínají další emoční žně z vlastní produkce televize. A většina opět usedá na kanape a pozoruje výplod scénáristické fantasmagorie, která svou úrovní často předčí i výše zmiňovaného Borce. To vše samozřejmě pravidelně kouskováno reklamními bloky, které sice nejsou tak trapné jako v rádiu, zato nás trápí o poznání delší dobu.
A tak si pokládám otázku: „proč to vše vůbec podstupujeme, proč dáváme přednost takovýmto výplodům, před kvalitním artovým filmem či dokumentem?“ Odpověď je na snadě: „chceme se odreagovat od vlastního, nezajímavého života, a tak dáváme přednost životu jiných „zajímavějších“ lidí. Cokoliv, co by náš mozek zatěžovalo přemýšlením k televizi a rádiu přeci nepatří.“ Bylo by krásné se mýlit.